Vysoké školství v České republice

„Zapsali jste se na denní studium školy jménem – život. Každý den budete mít příležitost se něco naučit. Vyučování se vám může buď líbit nebo ho můžete považovat za zbytečné a hloupé,“ přirovnává trefně spisovatelka Chérie Carter-Scottová život ke studiu. O tom, že během života se člověk neustále něčemu učí, nikdo nepochybuje. A díky rostoucímu významu vzdělání a informací se tak stále více děje soustavně na půdě institucí k tomu určených a po dobu čím dál delší. O jakém časovém úseku se tu bavíme? Osmnáct let. Tolik času trvá průměrnému absolventovi vysoké školy cesta od prvního dne na základní škole až k magisterskému titulu. Mnohým to však trvá díky zahraničním pobytům či meziročníkům ještě déle. A to není řeč o doktorandech, kteří investují do školy přes dvacet pozemských let. V tomto článku se pokusíme nabídnout stručné informace o vysokém školství v Českém republice.

Každý národ či kultura si určuje strukturu a systém svého vzdělávacího procesu samostatně, na základě vlastních zkušeností, tradic i aktuálních potřeb. České vysokoškolské vzdělávání se řídí podle Zákonu o vysokých školách, který stanovuje možnosti zřízení vysoké školy, její členění, působnost i správu.

Student má v České republice na výběr mezi veřejnými (dříve státními) vysokými školami, na nichž je studium za běžných podmínek umožněno bezplatně, a které se mohou zřídit a zrušit pouze zákonem – návrh na jejich založení i zánik tedy musí odsouhlasit parlament ČR, a vysokými školami soukromými, které od studentů vybírají poplatek za studium, tzv. školné. Většinou se jedná o obecně prospěšné společnosti, případě akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným. Kromě toho existují dodnes dvě vysoké školy označované jako státní (Univerzita obrany a Policejní akademie), které zřizují přímo ministerstva příslušného resortu. Výchozí stav je v současné době 26 veřejných vysokých škol, dvě vysoké školy ministerstev (Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra), 44 soukromých vysokých škol a dvě vysoké školy akreditované v zahraničí (USA a Velká Británie).

V České republice se navíc rozlišují vysoké školy univerzitního (UVŠ) a neuniverzitního (NVŠ) typu. Jako univerzitní se počítají vysoké školy, na kterých se uskutečňují všechny typy vysokoškolských studijních programů (to jsou bakalářský, magisterský i doktorský program) a na spoustě z nich i celoživotního vzdělávání. Na těchto školách má důležité postavení praktický výzkum a vývoj. Naopak vysoké školy neuniverzitního typu zpravidla nabízejí převážně jen bakalářské studium a kurzy dalšího vzdělávání. Svou nabídku řídí regionální poptávkou po odborných profesích. Jsou to všechny české soukromé vysoké školy a veřejná Vysoká škola polytechnická Jihlava.

Každá země má právo o dílčích záležitostech vzdělávání svého obyvatelstva rozhodovat sama. Přesto politický vývoj v Evropě vede ke sjednocení, nebo alespoň přizpůsobení vzdělávacích systémů. Příkladem může být Boloňská dohoda z června 1999, v níž se členské státy evropské unie zavázaly přejít na třístupňové vysokoškolské studium. Co to znamená v praxi? Každý studijní program je rozdělen na bakalářské, navazující magisterské a doktorandské studium tak, aby si zátěže studia na různých školách přibližně odpovídaly a studenti mohli navazovat na své dosavadní vzdělání i na jiných školách, klidně i v zahraničí. Výsledkem by mohl být student, který dodělá bakalářské studium v Česku, naváže magisterským studiem v Německu a pro doktorský titul si pojede za příslušným školitelem do Anglie. Česká republika jako členský stát se do Boloňského procesu začlenila a spousta vysokých škol tak musela restrukturalizovat své studijní programy. Dnes již většina oborů odpovídá požadavkům Boloňské dohody (kromě medicínských oborů a práv).

Mezinárodní spolupráce na školách se tak stává snadnější. Je to umožněno i díky přechodu na mezinárodní kreditní systém ECTS, který je rovněž součástí Boloňského procesu. Studenti tak získávají za absolvované kredity, které jsou jim uznávány nejen na domovské škole, ale i například v zahraničí. Proto se studentovi, který na rok vycestuje na zahraniční školu, mohou absolvované kurzy započítat do českého studia.

A co že to vlastně ony kredity jsou? Jakési body vyjadřují studijní zátěž. Ta se obvykle přepočítává tak, že počet hodin věnovaných týdně danému předmětu za jeden semestr by měl přibližně odpovídat počtu přidělených kreditů za tento předmět. Průměrně by měl student za jeden semestr získat 30 kreditů (tj. za jeden studijní rok 60 kreditů), což odpovídá zhruba stejnému počtu hodin věnovaných týdně studiu. Některé obory sem započítávají hodiny strávené ve škole, některé kalkulují i se samostudiem.

Bakalářský cyklus patří podle Boloňské dohody do pregraduálního studia, které končí promocí. Další studium se označuje jako postgraduální studium.

Přehled akademických titulů udělovaných českými školami najdete na stránkách Ministerstva školství. I na území České republiky lze získat zahraniční akademický titul. Jakto? Zahraniční školy mohou mít v Česku své pobočky a uskutečňovat zde své studijní programy. V současnosti to jsou americká University of New York a britská Prague College.

Zdroj: Bc. Blanka Farkašová: Srovnání koncepcí bakalářského knihovnicko-informačního studia na českých a německých vysokých školách (bakalářská práce), www.msmt.cz