Známkování

Jedna velká jednička přes celé vysvědčení je od letošního roku pro prvňáčky minulostí. Vysokoškoláci si zase zvykají na hodnocení A až F a některé školy stále bojují o možnost hodnotit širším vyjádřením k výkonu žáka, nikoli pouze jedním slovem. Otázkou ale zůstává, jestli se vůbec známkovat má.

Každá mince má dvě strany a u mince známkování nemůžeme určit ani rub ani líc.

Pro známkování hovoří fakt, že máme přehled o tom, jak studujeme, v čem se můžeme zlepšit, někdy na nás za dobré známky může čekat odměna a pro naše okolí a různé instituce je to alespoň nějaký důkaz, že se učíme, a mělo by to být také důkazem, že něco víme, ale to bohužel v mnoha případech neplatí. Důležitá je i motivace, kterou nám známky dávají: být nejlepší nebo aspoň lepší než předtím.

Proti známkování se však staví jeho neobjektivnost. Na známkování přesné tabulky nevymyslíme, a tak je to na učiteli, který je taky jenom člověk s vlastními náladami a postoji, hranicemi přísnosti, atd. To se pak jen těžko vysvětluje, že čtyřka není za nevědění, ale třeba za dredy či hodně namalovaný obličej. I žák a student je jenom člověk, který má právo na „okno“ a který není chodící encyklopedie.

Další kapitolou známkování jsou rodiče. Někdy prostě nepochopí, že známka dobře není průšvih, ale opravdu znamená dobře. Jindy zapomínají na svá nedostatečně z písemek a zbytečně své děti stresují. Je smutné, že někteří si své zbytečně vysoké nároky uvědomí až ve chvíli, kdy dítě uteče z domova nebo se v horším případě pokusí o sebevraždu, protože se bojí, co na špatnou známku doma řeknou.

Co je Áčko, když Béčko je jednička?

Zmatky jsou i v samotných známkách. Zatímco na základních a středních školách je v hodnocení 1 až 5 celkem pořádek (až na to, že za 3 by mělo být stále ještě dobré hodnocení), na vysokých školách je to těžší. Většina jich už přešla na systém hodnocení písmeny A až F, kdy F je neudělal všude stejné. Rozdíly jsou u zbylých pěti písmen.

Někde je A prostě jednička a B dva +, ale jinde je B jednička a A malý zázrak, který se udělí jen několika vyvoleným, a to je velký rozdíl. Společné je C jako dvojka, ale D může být jak dva -, tak tři. Zkuste to vysvětlit rodičům nebo při přechodu na jinou vysokou školu. Známkování se tak stává černou můrou našeho školství, ale spíš žáků a studentů, kteří jsou jím postižení.

Zkuste nám napsat vlastní názor či řešení.