Živé sochy – netradiční brigáda v zahraničí

V čem spočívá práce živé sochy?

V první řadě bych to ani nenazýval prací, jako spíš zábavou. Jde o to, že se člověk namaskuje, najde si vhodné místo ve městě kde „ztuhne“ do podoby sochy a nepohne se, dokud mu kolemjdoucí nehodí peníze. Pokud mu někdo peníze hodí, tak předvádí různé pozvolné oživování a popřípadě nějakou zábavnou scénku.

Kde všude jsi takto brigádničil?

Nejdříve jeden rok ve Slovinsku a Chorvatsku, přičemž Slovinsko bylo na dělání živé sochy mnohem lepší jak po stránce finanční, tak díky lidem, kteří byli daleko příjemnější než Chorvati. Další rok jsem dělal živou sochu ve Francii. Tam to bylo ještě mnohem zábavnější, ačkoliv jsme tam nebyli sami.

Živé sochy v akci

Byla na ulici velká konkurence mezi pouličními umělci?

Ve Slovinsku a v Chorvatsku jsme s kamarádem, se kterým jsem živou sochu předváděl, prakticky na konkurenci nenarazili, zato ve Francii jí bylo poměrně hodně. Začínali jsme na divadelním festivalu v Avignonu, kde se to v celém historickém centru města hemžilo pouličními umělci, včetně živých soch. V dalších městech už potom konkurence nebyla taková, ale stejně tak se snížilo i množství kolemjdoucích turistů, takže výdělek se téměř nezměnil.

Jak reagují kolemjdoucí turisté na oživlé sochy?

Většinou překvapivě dobře. Mnoho lidí si vás fotí, posílají k vám na vyfocení svoje děti, největší odvážlivci se nechávají fotit sami se živou sochou. Někteří lidé vám hodí peníze a hned odejdou, jiní přistoupí na společnou hru, mění si váš klobouk za svoji čepici a odcházejí, popřípadě dělají, že vám utíkají s kasičkou. To vždycky pomůže atmosféře a hlouček lidí kolem vás se zvětšuje.

Setkával ses pouze s pozitivními reakcemi nebo jsi měl nějaké problémy, třeba s policií?

Dvakrát nám ve Francii ve chvíli, kdy jsme dávali dětem bonbóny z kufříku, řekli, že jsme pedofilové, což jsme brali s humorem, jinak si na negativní reakce nevzpomínám. Snad jenom na místní děti, které se snaží otravovat ze všech sil a které je nutné občas odehnat. S policií kupodivu žádné problémy nebyly. Nikdo neřešil odkud jsme, co tam děláme, nebo jestli to děláme legálně. Asi jsme měli štěstí na správné země. Slyšel jsem, že v Itálii museli takhle vydělávající lidi okamžitě opustit zemi a navíc platit vysokou pokutu.

V jakém kostýmu jsi vystupoval?

Živou sochu jsem vždycky dělal s kamarádem. Nepředstavovali jsme nic konkrétního, oba jsme měli košile a klobouky, on navíc ještě sako. Kamarád byl od hlavy k patě kompletně bílý a já černý. Dělali jsme vlastně napůl divadlo, kdy jsme si navzájem kradli kasičky, klobouky a tak podobně.

Šla černá barva z obličeje smýt?

Kamarád to měl s bílou podstatně jednodušší. Černá barva držela na obličeji mnohem líp než bílá a umýt celý obličej v centru města bylo skoro nemožný. Takže jsem měl permanentně černý linky pod očima a v dalších místech na obličeji. Vypadal jsem jak vrah z béčkového hororu.

Dlouhé stání na slunci musí být únavné a nudné, nebo se pletu?

Kvůli mojí barvě jsme nemohli dělat živou sochu společně na přímém slunci. Zatímco kamarád občas vyrazil i dopoledne, tak já jsem mohl dělat sochu jedině ve stínu, protože ve chvíli kdy na mě zasvítilo slunce, tak jsem „začal tát“. Kapal ze mě pot s černou barvou a měl jsem pocit, že nevydržím ani pět minut. Takže jsme dělali živou sochu obvykle navečer, kdy je ve městech nejvíc turistů.

Zaplatilo ti předvádění živých soch pobyt v zahraničí?

Ačkoliv jsme nepředváděli živou sochu každý den a navíc jsme jí dělali obvykle maximálně 3 hodiny denně, tak se dá říct, že jsem za celou dobu nic neutratil. Ale hodně jsme ušetřili díky tomu, že jsme cestovali stopem a kempy jsme využívali jenom ve chvíli, kdy už jsme opravdu potřebovali normální sprchu, kde se dala v klidu smýt barva za posledních několik dní. Navíc mnohem lepší než výdělek bylo samotný cestování, poznávání lidí a vědomí, že tohle všechno jsme mohli dělat prakticky bez práce a díky tomu, co nás bavilo.