V Praze mi chybí snad jen studentské městečko, říká studentka ze Slovenska

Jana Dorčáková vystudovala žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Za magisterským studiem už se ale vydala do Prahy, kde ji zaujala nabídka Fakulty sociálních věd UK. V současné době tu studuje Mediální studia.

Rozhodnutí studovat v jiné zemi, byť jazykově celkem blízké, není asi příliš snadné. Co tě vedlo k tomu, že jsi nakonec zvolila studium v České republice?

Ukončila jsem bakaláře, po kterém mě čekalo přijímací řízení na magisterský stupeň, a tak jsem si řekla, že si podám přihlášku i jinde. Moje původní škola neměla úroveň, nesedli mi ani spolužáci, chtěla jsem změnu. Navíc v Praze bydlel i přítel.

Podávala sis tedy přihlášku i na Slovensku?

Podala, ale nakonec jsem na přijímačky ani nešla protože jsem věděla, že jsem přijatá do Prahy. A důvody? Za celé tři roky jsem neměla pocit, že opravdu studuji, škola měla tzv. „volný režim“, a kolektiv taky nebyl ukázkový – všichni jen mluvili o tom, kdo kde dělá a jakou si buduje kariéru ve svých dvaceti letech…

Co tě lákalo na studiu v Čechách?

Stručně řečeno kvalita školy, město a přítel.

Přítel je Čech, a nebo také odešel do Prahy za prací či studiem?

Přítel je Slovák. Přijel do Prahy za prací a velice si to tady oblíbil.

Bála ses před odjezdem něčeho?

Že budu sama, bez kamarádů a zcela závislá na svém příteli.

A jak to dopadlo?

Jsem víc sama, než když jsem byla na kolejích v Bratislavě. Na druhé straně jsem ale poznala opravdové přátele, kterých si i na dálku vážím a jsem s nimi v kontaktu. Našla jsem tu nové lidi a kromě toho – v Praze se nudit nedá, i když všechno se zatím teprve rozbíhá. No a na příteli závislá nejsem, ale bez něho by to byla nuda (smích).

V Praze mě lákala kvalitní škola, město a můj přítel, říká Jana Dorčáková

Co vše sis musela zařídit, než jsi tu začala studovat nebo i poté?

Jelikož český ISIC, i když má v názvu „International“, neplatí na Slovensku, musela jsem si udělat speciální studentské průkazy na zlevněnou autobusovou i železniční dopravu na Slovensku. Kromě toho jsem se musela přihlásit na zdravotní pojišťovně, aby mi dali papír, že UK za mě platí zdravotní pojištění, a také na policii, protože jenom tak jsem si pak mohla zařídit průkazku do Národní knihovny…

Bakalářský titul jsi získala na univerzitě v Bratislavě. Můžeš nějak porovnat české a slovenské vysoké školství?

To by asi jeden neuvěřil… Celé to bylo špatně zorganizované, někteří profesoři to nebrali jako svou práci. Byly ale i světlé výjimky, šlo o lidi, které jejich práce bavila. Také jsme na půl roku ztratili akreditaci a nebylo jisté, zda dostudujeme. Vybavení školy nebylo takřka žádné, žurnalistickou knihovnu zrušili, protože do ní za rok přišla jenom jedna osoba – já. A tak by se dalo pokračovat. Byly to zkrátka tři ztracené roky. Tady v Praze mi chybí snad jen typické studentské městečko. A moc se mi tady líbí, začínat od znovu mě baví a dává mi to hodně zkušeností.

Měla jsi někdy pocit, že se s tebou zachází jinak, než s tvými českými protějšky?

Nikdy.

Potýkala ses někdy s problémy, když jsi ve škole, třeba během zkoušek, mluvila či psala slovensky?

Já ne, ale na soukromých školách prý bazírují na češtině.

Na českých školách je dnes hodně slovenských studentů. Máš pocit, že se mezi nimi tvoří nějaké „komunity“?

Tvoří, já sama jsem půl druhého roku v Praze a intenzivně komunikuji jenom s jednou Češkou, ostatní jsou samí Slováci. Nedělám to záměrně, prostě se to tak děje.

Lituješ svého rozhodnutí, že jsi odešla studovat do Prahy?

Ne, protože se rozvíjím a vidím, že mi studium něco dává.

Po čem na Slovensku se ti stýská nejvíc?

Po mamince. Ale já jsem kolejní typ od mých patnácti, takže po týdnu doma se těším zpátky do Prahy.

Plánuješ po dokončení studia zůstat v České republice, nebo se chceš vrátit zpátky domů?

Určitě zůstanu.

A co bys chtěla v budoucnosti dělat?

To kdybych věděla. Z budoucnosti mám panický strach, ale pak si řeknu: „Dajak bolo, dajak bude.“ Chtěla bych zůstat na doktorandském studiu, pak učit na vysoké a až dostanu titul „prof.“, tak to strašně oslavím. Kdysi jsem toužila po hektickém životu investigativní žurnalistky, dnes si cením více svého osobního života. Ráda bych chodila do práce v devět a odcházela nejpozději v pět, měla prázdniny a hodně cestovala, četla a psala, měla čas na rodinu.