Ústní pohovor: řeč těla

Je až obdivuhodné, co vše můžete říct bez toho, abyste mluvili. Už jen svým jednáním na sobě necháte znát, jste-li zrovna nervózní či naopak přehnaně laxní, sebevědomí či vystrašení. Může za to vaše mimika a gesta, kterých si lidé ve vašem okolí všimnou dokonce i když nemají v oboru mezilidské komunikace žádné zkušenosti – natož ti, kdo se v ní vyznají. Mezi takové většinou patří právě i vaši školitelé.

První dojem Asi každý ví, jak významnou roli při rozhovoru hraje první dojem. Důležité tedy je hned na úvod – třeba i samotným vstupem do místnosti – prokázat vaši sebejistotu a odhodlání (i když i zde platí: všeho s mírou). Je jisté, že někdy to může znamenat takřka herecký výkon, neboť každý bývá v podobné situaci svázaný nervozitou. K tomu, jak ji nejúčinněji obejít, lze využít tři základní pravidla: dýchat zhluboka, usmívat se (pozor na „křeč“) a hlavně nezapomenout na pevný stisk ruky během představování (tím zároveň skryjete třes).

Během pohovoru Dojem sebejistoty navodí i vzpřímená záda a hlava – k tomu klidně a bez výčitek využijte celého prostoru židle včetně opěradla. Člověk schoulený na krajíčku židle bude vždy vypadat stísněně a vystrašeně, nehledě na to, že podobná póza je značně nepohodlná a dobrému výkonu příliš nepomůže.

Oči Nejzákladnějším prvkem interpersonální komunikace je samozřejmě oční kontakt. Proto je nutné myslet na to, abyste se svému „oponentovi“ dívali do očí a nesledovali místo toho jen lustr a výzdobu místnosti. Občasný pohled „mimo“ ovšem určitě není na škodu – přeci jen jste nepřišli ani flirtovat, ani absolvovat hypnotizérský kurz.

Ruce Další významnou součástí neverbální části pohovoru jsou také pohyby rukou. Ty však mohou být občas trochu zrádné – často si je totiž během hovoru neuvědomíte. Můžete tak třeba snadno „přehlédnout“, že si nervózně hrajete s tužkou, žmouláte papír, vytahujete si rukávy, drbete se na hlavě, mnete si dlaně nebo – a to snad v nejhorším případě – lupete prsty. Na toto vše zapomeňte. Ruce složte do klína, na opěrky židle či na stůl, nebo si pomozte tužkou, kterou však pouze držte. Občas dlaně jemně rozevřete směrem ke školiteli – naznačíte tím jistotu a vstřícnost. Ruce naopak nikdy nekřižte, působí to defenzivním dojmem. Mnutí nosu nebo očí zase může naznačit, že si právě vymýšlíte, ač tomu tak ve skutečnosti být nemusí. Podobná pravidla platí samozřejmě i pro nohy – jaký efekt může mít vaše rytmické kopání do nohou stolu a nebo šoupání po podlaze snad ani netřeba popisovat.

Hlava Jak všichni víme, hlava je posazena na páteři a jako taková je relativně flexibilní ve svém pohybu. A právě toho lze během rozhovoru účelně využít ve váš prospěch – jemné pokývání snadno navodí dojem vaší účasti a pozornosti (signál souhlasu), naopak mírné (!) zavrtění hlavou naznačuje, že k danému tématu nemáte co říct nebo že s něčím nesouhlasíte. Zároveň tím eliminujete riziko toho, že svému školiteli skočíte do řeči.

Vyjmenovat všechny prvky gestikulace a mimiky, které „mluví“ za vás, by vydalo na celou publikaci. Podstatou všeho je ale patřičná míra: nic nepřehánějte ani naopak jen nenaznačujte. Snažte se o přirozenost v diskrétních mezích, buďte vstřícní, otevření, snažte se působit profesionálně i přátelsky zároveň. A hlavně nezapomeňte, že řeč těla má stejnou váhu jako váš verbální projev.

Pozn. Článek byl 20. 3. 2011 aktualizován. (kav)