Tomáš Svoboda: Věda je zábava

Bývalý student Střední průmyslové školy elektrotechnické v Brně a současný student oboru Biomedicínká technika a biomedicína na Vysokém učení technickém začal na svém projektu pracovat ve třetím ročníku střední školy. Postupem času mu pod rukama vyrostl jedinečný přístroj, kterým ze zvědavosti postupně zrentgenoval snad všechno, co doma našel. Za svou usilovnou práci získal druhé místo v celostátním kole Středoškolské odborné činnosti a ocenění Česká hlavička 2010. Je možné, že další ceny na sebe nenechají dlouho čekat. Čím je jeho projekt jedinečný a jak moc jeho konstrukce „zamávala“ Tomášovým diářem?

Tomáš Svoboda a jeho ocenění Česká hlavička 2010 (foto: archiv Tomáše Svobody)

Mohl bys, prosím, představit projekt, za který jsi získal ocenění Česká hlavička?

Jedná se o kombinaci stacionárního rentgenu a výpočetního tomografu, který má výhodu v tom, že je mobilní. Je to de facto jeden z prvních mobilních výpočetních tomografů na světě. Výpočetní tomograf je princip zobrazovací metody, jak se podívat dovnitř tělesa, aniž bychom jej museli demontovat. Používá se to především ve zdravotnictví, když je třeba odhalit rakovinné nádory, poruchy cév, vyšetřit srdce. Kolem pacienta rotuje rentgenka a detektory a na základě snímků z různých úhlů se na počítači sestaví řez tělem pacienta. V případě mého projektu tedy nešlo jen o mechanickou konstrukci, ale musela jsem si na počítači naprogramovat i program, který je schopen ze získaných snímků sestrojit celý řez. Kromě zdravotnictví se podobné přístroje využívají i v průmyslu v defektoskopii součástek. Rentgenem může zjistit, kde je na součástce závada, aniž bychom ji museli rozmontovat.

Čím tě zaujala konkrétně tato problematika?

Začalo to ve třetím ročníku na střední škole, kde jsme měli předmět zobrazovací systémy v lékařství. Rentgenové záření je navíc něco nebezpečného a zakázaného, a to lidi vždy přitahuje… Říkal jsem si, že si o tom něco přečtu a začalo mě to víc a víc zajímat, až mě nakonec napadlo udělat vlastní výzkum, ke kterému bylo potřeba sestavit si vlastní rentgen. Rentgenové záření je vlastně ionizující záření, které má škodlivé účinky na biologické materiály, takže mé první nápady byly zkoušet účinky tohoto záření na tkáně pomocí laboratorních myší nebo si dělat vzorky a porovnávat účinky záření na DNA.

Jak na podobné nebezpečné nápady reagovalo tvé okolí?

Doma měli samozřejmě strach a také ve škole jsem měl trošku problémy, ale podařilo se mi rentgen kompletně odstínit a zdárně otestovat. Po předložení výsledků o bezpečnosti přístroje mě nakonec doma i ve škole podpořili.

Co plánuješ dál?

Byl jsem nominován na Intel ICEF, což je soutěž, která se vyhlašuje v Los Angeles, takže se tam moc těším. Pokusím se svůj projekt co nejvíc zdokonalit, abych měl co ukázat. Dále bych chtěl svůj přístroj poskytnout výuce na Vysokém učení technickém do genetických laboratoří ke zkoumání vzorků buněk a DNA.

Měl jsi už odmalička tak vřelý vztah k vědě?

Už asi od šesti let věku jsem tíhnul k elektrotechnice, účastnil jsem se kroužků jako byl kroužek elektrotechniky a radioamatérství, kde jsme jezdili vysílat na Pálavu, různě jsem si sestrojoval rádia a zabezpečovací systémy. Bylo mým snem stát se vědcem a když jsem sledoval předávání Českých oříšků, což je ocenění pro nejmladší vědce (více informací o soutěži zde – pozn. redakce), tak jsem si představoval, jak cenu přebírám i já. Ale byly to až České hlavičky, kde jsem zabodoval.

Sledoval jsi soutěž České hlavičky i před tím, než jsi byl nominován?

Dozvěděl jsem se o ní až poté, co mi zavolal pan Kostelník ze Středoškolské odborné činnosti, kde jsem byl druhý.

Kdo tě porazil?

Dva konstruktéři robota, který pracoval na systému umělých neuronových sítích a vyhledával si cestu místností. Měli celý projekt pěkně propracovaný i po stránce designu, na kterém já musím ještě zapracovat.

Tomášův projekt „Rentgenové záření a konstrukce přístroje SCIOX“ (foto: archív Tomáše Svobody)

Pokoušeli se i tví další spolužáci uspět na poli vědy, nebo jsi byl na škole výjimka?

V daném roce jsme se do Středoškolské odborné činnosti zapojili z celé školy jen dva. Takže jsme byli spíš anomálie. Ale je to škoda. Studenti se vlastní aktivitou naučí nejen psát odborné práce a obhajovat projekty, což se jim při pozdějším studiu bude velmi hodit, ale získají také zajímavé kontakty a zviditelní sebe, svou snahu a svůj projekt, což jim může do budoucna neskutečně pomoci při hledání spolupracovníků pro další projekty nebo při shánění samotné práce.

Kolik toho musí mladý vědec podobným projektům obětovat? Zbývá čas i na koníčky?

Na celém projektu jsem pracoval přibližně rok a sežralo mi to skutečně hodně času. Komplikací bylo, že jsem si rentgen musel financoval já sám, takže zkombinovat brigádu, školu a vědeckou činnost, byla docela fuška. Navíc jsem ten samý rok absolvoval ve hře na trumpetu, takže se mi do toho přimíchaly ještě starosti s ní…

Budeš ve hře pokračovat, když se ti tak slibně rozvíjí vědecká kariéra?

Určitě. Sice šla trumpeta po absolvování trochu do pozadí, ale zahrát si na hudební nástroj je skvělé odreagování, takže bych si chtěl hraní ponechat alespoň jako koníček. S otcem plánujeme koupit elektrický klavír, takže si oživím hru na klavír, které jsem věnoval v dětství.

Co bys poradil lidem, kteří by se chtěli vydat vědeckou cestou?

Je důležité se tomu opravdu věnovat a umět si odříct některé věci jako třeba páteční mejdan. Není jen o psaní teoretické práce a samotné konstrukci, ale také o zorganizování času a hledání kontaktů, které mohou pomoci.

Takže jsi rok strávil jako workholik abstinent?

To bych zrovna neřekl. Jelikož jsem byl na brigádě za barem, měl jsem zábavu a práci tak trochu sloučenou (úsměv).

Takže se věda a zábava dá skloubit…

Jistě. A především, věda je zábava.