Studijní motivace aneb Co se stane, když…

Každý máme své fobie, které nás nepříjemně dusí, ale které si zároveň tak trochu i hýčkáme. V době, kdy se maturanti rozhodují, zda a na kterou školu si podají přihlášku, je v následujícím textu nenápadně naznačeno, proč by se hodilo něco se sebou dělat i po střední škole.

Když jsme byli malí, slýchávali jsme od svého okolí různé rady – oblíbené byly zejména ty, řekněme, zdravotního charakteru, jako např. „Když budeš vylizovat talíř, udělá se ti na krku vole.“ Z dalších byly oblíbené též rady tzv. školní – u nás doma jsme pak nejednou zaslechli poznámky typu: „Když se nebudete učit, budete jednou tak akorát jezdit s výtahem.“ Také nás občas schválně vzali do bufetu, abychom viděli, jak dopadneme, když…(dosaďte si z předchozí věty).

Maje na paměti takové vyhlídky, snažili jsme se jim seč nám síly stačily nějak vyhnout. No, s těmi silami to vždy nebylo tak žhavé, co si budeme povídat, ale zatím se držíme. Snažíme se a doufáme, že se to jednou vyplatí. Ovšem jeden nikdy neví, že? Stát se může cokoli.

Představte si, že jedete šalinou z knihovny do školy, myslíte na státnicové zkoušky, které se kvapem blíží, a které vás ve dne v noci straší. Na jedné zastávce si letmo všimnete pána, na něhož se pro lepší pochopení smyslu hodí spíše označení „vobejda“ (jestli i „homeless“, to si netroufám určit, stejně jako věk – asi tak 30–40 let). Nevypadá valně, patrně ani valně nevoní, o tom jestli má šalinkartu už ani nepřemýšlíte. Jen si přejete, aby si nesedl někde poblíž vás. Nesedl. Ale postavil, potkal se totiž s kamarádem, který ho zvučným hlasem přivolal, neboť ho chtěl pozvat na pár hltů rumu. Jestli byl i on „vobejda“, nevím, netroufala jsem se otočit. Cizí hovory se neposlouchají, vím, ale co má člověk dělat, když se dva baví tak nahlas, že není slyšet vlastních myšlenek? Přistoupivší pán se napil, vzápětí jsme ucítili závan rumu. Jeden se toho druhého ptal, jak se má a že se dlouho neviděli, prý slyšel něco o kriminále. Dostalo se mu odpovědi, že je to všechno na … a že v kriminále opravdu byl. Za čórky. Na otázku, jak dlouho, opáčil že „deset metrů“.

Když pánové probrali, co bylo, jali se probírat své nejbližší plány. „Kam jedeš?“ – „Na nádraží. Ožereme se, zhulíme a uvidíme. Pojeď se mnou.“ – „Nemůžu, mám práci.“ – „Jo? A jakou?“ – „Musím do města, čórovat.“ … Co na to říct. Nutno dodat, že druhý pán se trochu podivil, jako že mu to jednou nestačilo. Na příští zastávce jsem vystupovala, stejně jako pán, který šel „pracovat“.

Těžko sahat aktérům výše uvedeného příběhu do svědomí, chyba se mohla stát kdekoli a třeba za ni až tak úplně nemůžou. Nikoho nemůžeme soudit, ale je nutné takhle … na svoji budoucnost? Fóbie, že se nějakým nedopatřením ocitneme, kde fakt nechceme, tu mohou být pořád. Ovšem je třeba s nimi bojovat. Takže hurá do vyplňování přihlášek a učení na maturitu. Říká se, že se to vyplatí. Věřme tomu.

Pozn. Šalina = tramvaj Šalinkarta = tramvajenka Čórka = krádež … = dosaďte si nějakou sprosťárnu