Studentky z Univerzity Karlovy zkoumají, jak děti prožívají příběhy

Studentky Anežka Kuzmičová z Filozofické fakulty a Markéta Supa z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy zkoumají, jak děti prožívají příběhy.  Ve svém výzkumu mimo jiné sledují, zda mají děti raději fyzické knihy, audioknihy anebo sledování filmů a seriálů.

„My dospěláci často řekneme, že děti nečtou, ale nikdo neřeší, co by je tak na tom čtení mohlo zajímat. My se proto ptáme přímo dětí a chceme zjistit, jak čtení funguje v jejich životě; co jim dává a nedává a co jim přináší další formy příběhů. Zaměřujeme se na dětské prožívání komplexně – jak děti o příbězích přemýšlejí či zda si o tom pak chtějí povídat a sdílet prožitek,“ popisují studentky.

Dvojice badatelek za tímto účelem vytvořila čtyři kategorie, do kterých se děti řadí podle toho jak po fyzické i psychické stránce prožívají příběhy. „Spolu s Martinem Nekolou jsme identifikovali čtyři podoby vztahu dětí k příběhům, které jsme pracovně nazvali jako bedlivý, přisvojovací, tvořivý a druhotný,“ doplnila Markéta Supa.

Lidé podle výzkumnic jako správného čtenáře nejlépe vnímají děti, které mají k příběhům přisvojovací přístup. „Tyto děti preferují vlastní čtení před příběhy v jiných podobách. V četbě nacházejí prostor pro vlastní imaginaci, což jim například dívání se na film znemožňuje, neboť jim předkládá konkrétní podobu příběhu, která může být jiná než ta jejich,“ vysvětlila Supa.

V případě druhotného vztahu pak děti čtou nikoliv kvůli příběhům samotným, ale například proto, že si chtějí odpočinout. „To jsou děti, které upřednostňují filmy a seriály, protože u čtení někdy mají pocit, že si příběh nepředstavují ‚dobře‘. Často sami sebe kritizují, že nejsou dobří čtenáři po technické stránce,“ popsala druhotný vztah Kuzmičová.

Pro děti s bedlivou orientací je nejdůležitější příběh pochopit. Děti s tvořivým přístupem jsou naopak hravější a rády si vytvářejí vlastní varianty příběhů nebo předstírají, že jsou jejich součástí. Žádný z přístupů přitom není jednoznačně lepší. „Každý jsme jiný a je mylné se domnívat, že existuje jeden jediný způsob, jak děti čtou a prožívají příběhy, i když to školský systém většinou předpokládá,“ uzavírá Kuzmičová.

Zdroj: Forum