Studentkou v pětatřiceti: Jsou to nervy

Jakou školu studuješ a v kterém ročníku?

Studuji Vyšší odbornou školu sociální v Olomouci. Oficiální název zní Caritas VOSŠ Olomouc, ústav působí při Cyrilometodějské teologické fakultě. Nyní jsem ve třetím ročníku dálkového studia, takže studium snad letos uzavřu, až dokončím bakalářku a absolventskou práci. Od září mají sice akreditaci na navazující denní studium, ale já už pokračovat nebudu.

O čem své závěrečné práce píšeš?

Absolventská práce se týká zvyšování kvality v sociálních službách a bakalářka eutanázie. Většinou mívají obě práce podobná témata, ale já vše domlouvala na poslední chvíli, takže jsem si zbytečně různými tématy přidělala spoustu práce a teď nestíhám.

Je to tvoje první vysoká škola?

Ano, protože mě po maturitě nepřijali na pedagogickou fakultu, druhý rok taky ne, a pak už jsem svoje štěstí nezkoušela.

Proč ses rozhodla začít se studiem právě teď?

Kvůli zaměstnání, pracuji v sociálních službách a vzdělání v oboru je nutné pro kvalitnější a odbornější poskytování služeb. Klade se na něj velký důraz. Vychází to z nového Zákona o sociálních službách č.108/2006 Sb (jedná se konkrétně o část osmou a hlavu druhou, která tvrdí, že „sociální pracovník má povinnost dalšího vzdělávání, kterým si obnovuje, upevňuje a doplňuje kvalifikaci“– pozn. redakce).

Studuješ dálkově, to znamená, že ve škole nemusíš být na rozdíl od prezenčních studentů každý den, ale jen nárazově. Jak vypadají tvoje vztahy se spolužáky, když se nevídáte často?

Vyučování máme většinou jednou za tři týdny nebo za měsíc, mění se to. Škola je vždycky celý den v pátek a sobotu. To je v podstatě jediná příležitost, kdy vidím své spolužáky. Některé z nich ale znám delší dobu, protože jsou ze stejného regionu. Pedagogický sbor o nás tvrdí, že jsme mimořádně dobrý kolektiv.

Jak se to pozná?

Fungujeme spolu jako třída na střední. Dost se kamarádíme, když je problém držíme při sobě, různě se přimlouváme… máme třídní fond a dáváme třeba dárky profesorům o vánocích a velikonocích, když si všimneme svátku. Střídáme se ve vypracovávání úkolů, předáváme si materiály, vyměňujeme si zkušenosti. Nejsme žádní rivalové, naopak, držíme při sobě, a to hlavně psychicky, nehrabeme si na svém písečku.

Učí se ti snadno? Máš nějaké tipy a triky, jak všechno dostat do hlavy?

Učí se mi hrozně, hlavně když jsem nervózní. Člověk má spoustu starostí, nemoc, problémy v práci, v mezilidských vztazích a pak je to s tím soustředěním zlé. Učí se mi těžce, potřebuju víc času, abych informace dostala do hlavy. Fígl nemám žádný, nějaký by se hodil.

Jak to řešíš s dojížděním nebo ubytováním?

Dřív jsem na ty dva dny za měsíc bydlela na kolejích nebo na ubytovně, teď využívám ubytování na koleji při olomouckém kněžském semináři.

Co na tvůj záměr studovat říkají blízcí? Pomáhají ti?

Rodina a zejména rodiče mě hodně podporují. Všichni okolo mi drží palce a tak. Manžel školu chápe, nicméně mi moc nepomáhá. Bere to jako nutnost kvůli budoucnosti a uplatnění v práci.

Zmiňuješ, že máš děti. Jak to všechno zvládáš? Práci, školu i domácnost…

Po pravdě? Nic moc. Hodně se mi změnil životní styl. Mám méně času na koníčky, jsem unavená, vystresovaná, a ani nemám moc náladu na zábavu. Sotva z poloviny ošéfuju své děti a rodinu.

Šla by jsi do toho znovu, kdyby ses měla rozhodnout teď?

Na to je těžké odpovědět. Momentálně prožívám asi nejhorší období, protože jsme si bakalářkou a absolventskou prací naložila pořádné sousto, navíc se mi nedaří ani mimo školu. Takže má odpověď zní: Za ty nervy, stres a otravování života mých blízkých to nestojí, takže ne!

…

Terezie Fojtíková (35 let) absolvovala v roce 1992 gymnázium. Studium Vyšší odborné školy sociální v Olomouci je její první zkušeností s pomaturitním studiem. Pracuje v oblastní charitě na pozici vedoucí Pečovatelské služby komplexní domácí péče. Je vdaná, má tři syny – nejstarší má 13, prostřední 9 a nejmladší 1 rok.