Střední v USA – jako v Beverly Hills 902 10?

Je studium na americké střední škole brnkačka? Většina z nás má asi obrázek o školství v USA zprostředkovaný různými seriály typu Beverly Hills nebo podle toho, co slyšíme v hodinách angličtiny. Do nekonečna se omílá, že se američtí školáci moc nepředřou a že ani neví, kde leží Německo. S podobnými představami jsem se i já vydala studovat na rok do USA. Nakolik se lišily od skutečnosti?

Záměrem tohoto článku není detailně popsat americký vzdělávací systém. Spíše bych se chtěla podělit o postřehy z mého roku na Thunderbird High Shool v Phoenixu (Arizona).

Tak jako u nás se i v USA různé státní školy samozřejmě liší. Všechny ale mají společný jeden velmi sympatický rys – nedělí je na gymnázia, učiliště nebo jiné typy institucí. Všichni chodí do jedné školy. Díky tomu jsou také americké školy mnohem větší – 2000 žáků nejsou žádnou výjimkou. Nevznikají tam tak velké sociální bariéry jako u nás. V Americe do stejné školy chodí i tělesně postižení žáci nebo děti s poruchami učení. Nejdůležitější předměty jsou nabízeny na několika úrovních pro stejný ročník – nejvyšší stupeň, tzv. Advanced Placement, odpovídá svou náročností našim gymnáziím. V praxi to vypadá tak, že si vyberete určitou náročnost povinných předmětů a s ostatními, odlišně nadanými studenty, se setkáte ve volitelných předmětech, na obědě nebo při mimoškolních aktivitách. Podle mých zkušeností tedy není pravda, že by Američané nemohli na střední nabýt obdobné vědomosti jako třeba naši gymnazisté. Nabídka volitelných předmětů sahala od klasických (jazyky, fyzika, dějepis,..) až po fotografování, vaření, šití, umělecké psaní, základy vojenství nebo hru na kytaru.

Velmi zajímavý systém mají na hlídání docházky. Pokud přijdete na jeden předmět více než šestkrát pozdě, musíte si ho příští rok zopakovat. U nás jsme mohli chybět celkem 13 dní za pololetí (výjimky byly uděleny pouze v případě těžké nemoci). Už po osmi dnech absence nám domů přišel varovný dopis a moje hostitelská mamka musela podpisem potvrdit že je si vědoma této vysoké absence. Našim notorickým záškolákům se stovkami zameškaných hodin by se asi protáčely panenky. Obdobné papíry chodily pak každý den, když jsem opět chyběla. Abychom se nepoflakovali po škole během vyučování, musel mít každý, kdo opustil třídu během hodiny takovou propustku, kterou se prokazoval případným kontrolám (zaměstnanci školy kontrolovali namátkou žáky na chodbách.

Naprosto mě nadchla nabídka mimoškolních aktivit. Bylo možné si vybrat z nepřeberného množství sportů – od orientačního běhu přes fotbal, badminton, roztleskávačky, posilovnu až po řeckořímské zápasy. Trénovalo se každý den. Všechna domácí utkání měla obrovskou podporu – podívat se chodily stovky žáků i rodičů a ta atmosféra za to rozhodně stála. Dále byly v nabídce zájmové kroužky – výtvarné, kulturní, křesťanský, hudební, ekologický,…

Docela mě překvapila míra patriotismu na mé škole – na všech fotbalových zápasech se hrála hymna. V určitou hodinu ve středu vždy všichni povstali, dali si ruku na srdce, otočili se směrem k vlajce (tou byla vybavena každá učebna) a spolu jí přísahali věrnost.

Celkově bych řekla, že oba systémy mají své výhody i nevýhody. Obrázek o středních školách v USA prezentovaný v hollywoodských seriálech bývá poněkud zkreslený, čili ho doporučuji brát s rezervou.

O studiu v zahraničí se dočtete také zde: zde