„Španělé nežijí, aby pracovali, ale pracují, aby žili.“

„Studenti se na naší fakultě na zahraniční stáže moc nehlásí, každý semestr zbude několik nevyužitých míst. A když už se někdo přihlásí, tak potom vezmou jednoduše dva s nejlepším průměrem známek,“ popisuje Martin, jak lehké je pro studenta s dobrými studijními výsledky dostat se na půl roku mimo republiku. On sám strávil minulý semestr ve španělské Valencii. Co si přivezl za zážitky a zkušenosti?

Většina studentů se snaží vycestovat už na bakaláři. Proč jsi s Erasmem čekal až na magisterské studium?

Za první roky studia jsem měl do školy dost práce, studium na Matfyzu je náročné. Až když jsem si splnil všechny kredity na magisterském studiu, měl jsem ideální možnost jet jinam. Rozhodoval jsem se mezi Curychem a Valencií, ta nakonec vyhrála.

Proč zvítězilo Španělsko?

V Curychu máme smlouvu s prestižní školou, která by znamenala spoustu nových znalostí. Ale já si chtěl od té spousty učení, co na Matfyzu máme, trochu odpočinout a pobyt v jiném prostředí si hlavně užít. Valencie je přímořské letovisko, čas tam ubíhá volněji. Nejspíš to byla jedna z posledních příležitostí žít trochu volněji před tím, než někam nastoupím na plný úvazek.

Připravoval ses nějak na svou zahraniční stáž?

Učil jsem se španělsky. K tomu mi skvěle posloužil program Pimsleur. Je to systém založený na opakování frází a odpovídání na položené otázky. Program se tě třeba zeptá „Como te llamas?“ a pak následuje pauza, aby sis mohla v hlavě rozmyslet správnou odpověď a pak program odpoví, takže si to můžeš ihned zkontrolovat. Z devadesáti připravených lekcí jsem prošel sedmdesát a pro začátek to stačilo. Poslouchal jsem to v tramvajích, při cestách i doma. Můžu ho vřele doporučit.

Valencie je plná moderních staveb od španělského architekta Santiaga Calatravy – foto Martin Janků.

Bylo potřeba umět španělsky nebo by sis ve Španělsku vystačil i s angličtinou?

Mezi zahraničními studenty asi vystačil, ale u Španělů je úroveň angličtiny obecně velmi nízká. Mají problémy s výslovností, dokonce anglické názvy produktů vyslovují po svém. Takže třeba Dove tam není „dav“ jako ve většině Evropy, ale „dob“.

To jsou Španělé takoví patrioti?

Těžko říct. Oni se ve Španělsku s angličtinou obecně ani moc nesetkávají – běžně poslouchají španělské hudebníky, víc než my české, všechny filmy i počítačové hry mají nadabované a sehnat je v originálním znění bývá problém. Ale nikdy jsem nepátral potom proč…

Mají tedy zahraniční studenti šanci se mezi Španěly asimilovat, pokud neumí dobře španělsky?

Samozřejmě, Španělé jsou ohromně přátelští a snaží se. Ale je pravda, že typický student Erasmu se tam s místními moc nebavil. Ve většině případů trávili lidé z konkrétní země nejvíc času spolu, bydleli spolu, chodili spolu na oběd i na pivo. Potkával jsem tam třeba bandu dvaceti Italů. Já jsem si říkal, že když už tam jsem, nepromarním příležitost. Na pár měsíců jsem s Čechy ztratil veškerý kontakt. Přestěhoval jsem se za dvěma Španělkami a bylo to skvělé rozhodnutí. Estrella, moje spolubydlící, mi dělala průvodkyni – učila mě španělsky, vařila mi jejich typická jídla, všemožně mi pomáhala, brala mě mezi své kamarády. Hlavně díky ní jsem mohl španělskou povahu a kulturu poznat tak dobře… Erasmáci se většinou druží převážně mezi sebou.

Jaká tedy ta španělská povaha je?

Typičtí Španělé jsou nespoutaní a umí se bavit. Estrella si třeba naprosto běžně začala na ulici nahlas vesele zpívat. A jsou přátelští. Stalo se mi třeba, že mě cizí parta kluků rychle a uvolněně přijala mezi sebe, to není úplně běžné. Hned si povídali, vyptávali se, měli nehraný zájem, nebyla v tom žádná faleš. Nebo jsem se zeptal prodavačky v obuvi, kde seženu pečivo, a ona mě vzala za rukáv, vyběhla z obchodu, dovedla mě na místo a ještě mě s úsměvem poplácala po zádech… A rádi slaví. Když má v Česku někdo narozeniny, tak pár kamarádů zajde na pivo, popřejí, posedí, nijak zvlášť to neřeší. Ve Španělsku je vzhůru nohama celá hospoda. Zažil jsem, kdy celá hospoda nahlas zpívala „Cumpleaňos felíz“ a oslavenkyni doslova nosila na rukou, přitom ji tam ani mnozí pořádně neznali… Španělé jsou prostě hrozně sociální, jejich kamarádi a setkávání s lidmi jsou pro ně důležitější než práce.

Říká se, že Španělé nejsou zrovna ideální studenti a zaměstnanci…

No, sice je pravda, že co se týká studijního a pracovního nasazení, mají jisté mezery. Berou to všechno totiž daleko víc v pohodě, neřeší tolik kariéru. Ale jeden známý to vystihl dobře: Španělé nežijí, aby pracovali, ale pracují, aby žili.

Martin Koníček na olympijském stadióně v Barceloně – foto Martin Janků.

Asi právě proto jsou proslulí svými siestami a fiestami. Zažil jsi nějakou pořádnou?

Tak siesta je tam každý den odpoledne. V obchodech a na úřadech mají otevřeno od devíti do jedné, pak pár hodin pauza a pak zase od pěti do devíti pracují… No a z fiest jsem zažil třeba slavnou valencijskou slavnost Fallas. Každá komunita sousedů si při té příležitosti postaví vlastní dřevěnou sochu obřích rozměrů a zablokují tím celou ulici. Týden se pak slaví, pije, každý večer je ohňostroj větší než v Praze na Nový rok, pódia plná tanečnic, průvody, do rána bubnují a hrají na trumpety, pouští dělobuchy a petardy … V pravé poledne bývá masqueleta, kdy dělobuchy střílí do vzduchu a dělají ohromné rány. Jedna slečna si dokonce myslela, že probíhá teroristický útok, když to poprvé uslyšela… a po týdnu se postavené dřevěné sochy zapálí. Celostátní televize přenáší přímé přenosy, vzrušení moderátoři oznamují, že ve Valencii vzplanuly první sochy…

Jak to zvládají slavit týden v kuse?

Jednoduše – studenti nemusí do školy, a tak paří na plný úvazek. A teď si nejsem jistý, jestli lidé nemají také volno v práci… No a když se vrátím k těm svátkům, tak asi půl hodiny od Valencie je vesnice, kde se pořádá Tomatina, rajčatová bitka v ulicích, na kterou se sjíždějí turisti z celého světa. Jednou ročně se do ulic vysypou plné náklaďáky rajčat a lidé je po sobě hážou a válí se v nich. Zní to sice dobře, ale realita je taková, že ulice jsou přecpané lidmi a člověk nemůže před rajčaty nikam uniknout, pár tisíc lidí válčí s rajčaty a mají je všude. My jsme tam nakonec nejeli.

A co býčí zápasy?

Chtěl jsem zajít i tam, ale bylo to hodně drahé a dost brutální, tak jsem nešel.

Kdybys měl těch pár měsíců ve Španělsku nějak shrnout, tak co ti život ve Valencii dal a vzal?

Život tady můžu díky zahraniční zkušenosti vnímat jinak, mám s čím porovnávat, vím, že všechno se dá dělat jinak. Pořádně jsem si třeba uvědomil, jaká jídla Češi jí – těžká, nezdravá… španělská jídla mi tu docela chybí, výborné olivy, krevety, langusty… Taky mi došlo, že lidé můžou žít a chovat se úplně jinak než tady. A díky tomu jsem se asi rozhodl, že po ukončení studia nezůstanu v Česku. Do Španělska se vracet nechci, z hlediska mého oboru by to bylo neperspektivní, ale vím, že dokážu dost dobře fungovat i mimo hranice své země a toho využiju.