Školní osnovy ve Velké Británii se během lockdownu tvrdě střetávají s realitou

Kvůli pandemii koronaviru se děti po celém světě učí už řadu měsíců z domova. Některé mají to štěstí, že jim doma s úkoly může pomoci skutečný odborník – třeba matematik z Oxfordu, nebo učitelka tvůrčího psaní. Doktor Kit Yates a spisovatelka Erin Kellyová ale během domácí výuky narazili na své limity. Spoustu věcí ze svých oborů – matematiky a angličtiny – totiž sami ani nevěděli a jejich děti jim je musely vysvětlit. Jenže jak Yates tak Kellyová upozorňují, že je ve skutečném světě děti nikdy nevyužijí a učí se je zbytečně. Klíčové znalosti jim naopak chybí.

Yates vyučuje na katedře matematických věd na univerzitě v Bathu. Je držitel doktorátu z Oxfordu a autor publikace Matematika života a smrti. Takže když doma během karantény začal učit svého pětiletého syna Willa a sedmiletou dceru Emmie, věřil, že ho nic nemůže zaskočit. Mýlil se.

„O některých konceptech jsem nikdy neslyšel. Moje děti mě je musely naučit,“ říká Yates. Šokovalo ho, kolik rozdílných ‚zastrašujících‘ metod nutí základní školy děti v matematice používat k tomu, aby vyřešily jednoduché příklady. „Nikdy jsem je nepotřeboval používat – nemusíte znát rozdílné mentální modely, abyste dokázali počítat,“ říká Yates.

Jeho dcera Emmie nejlépe sčítá jedním způsobem, ale musí se naučit i několik dalších zcela rozdílných metod sčítání. „Kvůli tomu si pak začne myslet: ‚Aha, já vlastně nevím, jak se to dělá. Myslela jsem, že to vím, ale to není pravda.‘ Škola po ní chce, aby používala vizuální model, který jí nevyhovuje. Snižuje to její sebevědomí, protože si myslí, že nedokáže vypočítat příklady na této úrovni. To je podle mě problém,“ hodnotí matematik.

Yates uznává, že různým dětem vyhovují rozdílné metody. „Odpovídají totiž jejich rozdílným schopnostem. Ale zároveň by výuka měla být dostatečně flexibilní na to, aby učitelé mohli dítěti říct: pokud víš, jak to udělat jiným způsobem, skvěle. Nenuť se dělat něco, co ti nevyhovuje,“ doporučuje Yates.

Podle Yatese osnovy učitele nutí, aby dětem říkali věci, o nichž se později ukáže, že jsou to lži. Například se děti několik let učí, že mezi nulou a jedničkou nejsou žádná čísla. V sedmi letech pak má dítě najednou pochopit, že existují zlomky.

„Myšlenka, že mezi nulou a jedničkou existuje nekonečně mnoho čísel, je opravdu kouzelná,“ říká Yates. „A myslím, že nikdy není příliš brzy dětem tyhle koncepty představit – není to nic děsivého ani obtížného. Obtížné začnou být, protože o nich nemluvíme dřív – a pak to na děti vychrlíme. Zlomky a záporná čísla pak působí jako opravdu podivné koncepty. A aby je děti pochopily, musí výrazně pozměnit svůj mentální model toho, jak čísla fungují.“

Většina dětí o existenci jiných než celých čísel ví už předtím, než dorazí do školy. Samy vidí, že je například možné jablko rozkrojit napůl. „Malé děti se se zlomky setkávají v reálném světě – jenom se o nich neučí v matematice.“ Yates tvrdí, že za to nemůžou učitelé. Podle něj je to vina osnov, které učitelům brání v tom, aby děti s těmito koncepty seznámili dříve.

Erin Kellyová se živí jako úspěšná spisovatelka a učitelka tvůrčího psaní. Je přesvědčená, že to, co se učí její sedmiletá dcera během hodin angličtiny, je zbytečné: „Výuka není o tom, co říkají nebo o smyslu slov. Jde o to zařadit každé slovo ve větě do kategorie.“

Zatímco Kellyová doma učí svou dceru, naučila se o gramatice spoustu věcí, které předtím netušila. Ale jako spisovatelka v těchto vědomostech nenalézá žádnou hodnotu. „Děti potřebují vědět, co jsou zájmena, přídavná jména a příslovce – ale způsob, jakým je učí, není o tom najít pro danou situaci to správné slovíčko,“ říká Kellyová. „Místo toho je učí věty úplně rozpitvat.“

Kellyová obdivuje učitele, kteří dokážou výuku gramatiky a psaní čárek podat zajímavě. „Učitelku mé dcery omezuje materiál, který musí učit. Snaží se, aby to bylo zajímavé – ale nic nezmění samotné osnovy. Udělat z látky v osnově něco, co dítě zaujme, zejména když nejste ve stejné místnosti, je podle mého názoru nemožný úkol.“

Kellyová tak doufá, že další rodiče, jejichž děti se musí učit podobně nezáživným způsobem, na vládu vyvinou nátlak, aby osnovy změnila. „Nemusíte být spisovatelka na to, abyste viděla, jak jsou naše děti kvůli tomu nešťastné. Ano, vytvářet základy gramotnosti je důležité, ale to, co se učí, to dalece přesahuje. Je to skoro nelidské,“ uzavírá Kellyová.