Pět otázek pro… Olgu Sommerovou

Jakou vysokou školu jste studovala a proč jste se pro ni rozhodla?
Studovala jsem dokumentaristiku na FAMU. Byl to pravděpodobně jediný obor, k němuž jsem měla, aniž bych to předem věděla, jakési dispozice. Později jsem zjistila, že jsem nabitá touhou vyjádřit svůj názor na svět skrze skutečnost, natočenou na film. Moje rozhodnutí jít na školu nebylo původně moje. Kamarád mi jednoho dne řekl – půjdeš studovat FAMU! Tak jsem šla. Teprve tam, a tisíckrát později jsem pochopila, že to bylo klíčové rozhodnutí mého života.

Co Vám dalo studium na vysoké škole z hlediska Vaší dnešní profese?
Z odborného hlediska mi studium na FAMU mnoho nedalo. Na začátku depre­sivních sedmdesátých let byly ze školy vyhozeny takřka všechny skvělé osobnosti, které se tam etablovaly v průběhu šedesátých let. Můj studentský život spočíval v komunikaci se spolužáky, v možnosti dívat se na filmy hrané i dokumentární, pak o nich v kavárně Slavie diskutovat. FAMU byla v oněch beznadějných letech ostrovem svobody, to jsem si uvědomovala už tenkrát. A právě proto pro mě byl tenhle zdánlivě neplodný čas rozhodující etapou mého života. Svoji Alma Mater jsme my famáci milovali. Proto jsem se tam na začátku devadesátých let vrátila jako pedagožka, a posléze vedoucí katedry dokumentárního filmu. Skutečnou školu filmu jsem absolvovala až po absolutoriu jako soukromá žačka svého manžela Jana Špáty, režiséra a kameramana. Opravdovým studiem pro mě ale bylo samotné natáčení filmů, učila jsem se za pochodu. Můžu parafrázovat Komenského – natáčením filmů jsem se učila natáčet filmy.

Kdybyste si mohla vybrat dnes znovu, co byste studovala a kde? Volila byste např. možnost studia v zahraničí?
Studovala bych znovu FAMU v Praze. Do zahraničí bych pravděpodobně studovat nešla, protože FAMU byla proslulá jako jedna z nejlepších filmových škol na světě. Mimo jiné proto, že umožňovala na rozdíl od jiných zahraničních škol praktickou výuku. Byly peníze na to, aby studenti točili filmy, a poměrně dlouho na drahou filmovou surovinu. Taky bych v čase studentském nechtěla opustit Prahu, společensky zajímavou a kulturně inspirativní.

Co se vám vybaví, když se řekne „studentský život“?
Je to čas, který je nám darován k tomu, abychom hledali a nacházeli sebe, abychom nasáli co nejvíc poznání, nemyslím školometského, ale toho, které nabízí kulturní centrum, jakým Praha je. Navíc je to čas dychtivého vstřebávání informací, přátelských a kolegiálních vztahů, randění a snění o budoucnosti. Vposledku jsem si příliš nevázaného studentského života neužila, ve čtvrtém ročníku jsem se vdala, otěhotněla a na promoci jsem už šla jako matka jednoročního syna.

Co byste vzkázala těm, kteří se chtějí hlásit na obor, který jste studovala, popř. uvažují o podobné profesionální dráze?
Souhlasím se slavným ruským hercem Smoktunovským, který řekl, že „talent je zvýšená míra pracovitosti“. Talent a touha vyslovit se ke světu je motor, který nám dává energii překonávat překážky na strastiplné profesionální dráze. Ti, kteří se chtějí stát filmovými dokumentaristy, musí mít překotnou touhu sdělit svůj názor a vnímavost pro dojemné a absurdní situace života. A za druhé musí mít talent pro dramatický tvar, kterým dokumentární film musí být. Dále je třeba umět myslet a být majitelem svědomí. Slavný teoretik dokumentárního filmu John Grierson napsal: Dokumentární film je služba humanitě a demokracii. Z toho vyplývá, že adept na profesi musí být humanista a demokrat, vlastnící odvahu prát se za práva uražených a ponížených.