První ročník – krátká euforie a tvrdý boj o přežití

Obecně se má za to, že tradiční české univerzity (Karlova, Masarykova, ČVUT) poskytují kvalitní vzdělání prověřené staletími a doložené řádkou titulů před jmény akademických pracovníků ve vedoucích funkcích. Pravdou je, že při nástupu do zaměstnání titul z „Karlovky“ něco znamená, ale stále více platí, že v konečné fázi půjde nejen o znalosti, ale také o zájem o vystudovaný obor, neboli touhu se dále vzdělávat a leccos tomu obětovat. Bohužel v mamutích výrobnách mozků dostává právě motivace ke studiu asi nejvíc na frak.

Počty přijatých každoročně stoupají, zato kapacity se nijak výrazně nezvětšují. Výsledkem jsou narvané posluchárny, nervózní vyučující a snaha katedry počty zanícených pro věc snížit na snesitelnou úroveň. Prostředkem bývají studijní nároky na hranici splnitelnosti. Počítejte tedy s tím, že příjmačkami vše zdaleka nekončí. To nejhorší vás čeká v prvních ročnících při procházení tzv. sítem. Tato drsná selekce je maskována nejrůznějšími eufemismy jako „ročníková zkouška, postupová zkouška, splnění nutných podmínek studia“ atd., za nimiž se skrývá úmorná a často i nesmyslná dřina, laicky nazývaná biflování. To spolehlivě uhasí plamen mladistvého nadšení pro vědu, neboť když se nacházíte ve tři ráno na pokraji sil nad skripty čítajícími tisíc stran, proklínáte Freuda s celou psychologií do třetího pokolení, ačkoli předtím byste za ně dýchali. Zábavné na tom je, že tyto drastické metody jsou odůvodňovány ze strany fakulty právě jako prověrky zájmu o obor. Kdo to nevydrží a vzdá se, nemá o vědu opravdický zájem.

Existují samozřejmě i výjimky, najde se řada škol a oborů, kde se s ničím podobným nesetkáte, anebo setkáte v mnohem snesitelnější formě. Pravidlo je jednoduché. Čím lehčí příjmačky nebo čím více přijatých, tím tvrdší podmínky během studia. Například šance dostat se na některou fakultu ČVUT je 85%, úmrtnost ovšem činí 50 až 60%.

Jednou z hlavních příčin je systém financování vysokých škol, neboť základní část dotace tvoří příspěvky na hlavu, čili na každého studenta. Letos by měla být tato částka 33 320 Kč. Není potom divu, že se počet studentů prvních ročníků každoročně zvyšuje. Například v roce 2000/2001 bylo zapsáno na veřejné vysoké školy ČR celkem 42 141 studentů, v roce 2002/2003 už to bylo 54 716.

Na druhou stranu je třeba přiznat, že jsou univerzity tlačeny k nabírání stále většího počtu studentů také veřejným míněním, zvláště těmi, kteří podmínky pro přijetí na VŠ sice splnili, ale nebyli přijati z kapacitních důvodů. Ti mají právem pocit, že je jim něco upíráno a volají, že i oni chtějí dostat svou šanci. Nestarají se ale už o to, co je v prvních dvou letech studia čeká. Při lopotné dřině na postupové zkoušky, frontách prakticky všude a nedostatku studijních materiálů začnou nakonec sami kritizovat univerzitu, že nabírá stále více lidí. Perspektiva se radikálně mění podle toho, na které straně barikády se zrovna nacházíte a vždycky zůstane někdo nespokojen.

Hojně se diskutuje, jak z toho ven a stále dokola se omílá právě problém financí, které vysokým školám scházejí. Spory se vyhrocují zvláště v otázce zavedení školného. Školné by jistě finanční situaci univerzit zlepšilo, ale zcela jistě by to znamenalo diskriminaci méně majetných. Argument, že si ti chudší můžou při škole vydělávat nebo si na studium půjčit, tak úplně neobstojí, protože by musel fungovat jinak pracovní trh, což nelze i při seberadikálnější reformě školství ovlivnit.

Problém nedostačujících kapacit vysokých škol je ale daleko komplexnější a začíná už na středních školách. Předně se zrušila řada dělnických a řemeslných oborů, takže všichni chodí na všelijaké manažerské a integrované střední školy, kterých je mnoho a mají různou úroveň. Lidí s tímto typem vzdělání je pak nadbytek a špatně se uplatňují na trhu práce. To je nutí buďto dělat práci vzhledem ke svému vzdělání podřadnou nebo naopak dále se vzdělávat. Existuje zde sice celá řada vyšších odborných škol, ale jejich úroveň je různá a není tak úplně jednoduché jejich kvalitu posoudit. Navíc titul získaný z těchto škol zájemce na lepší pracovní post stejně příliš nezvýhodňují – titul, byť bakalářský některé z veřejných univerzit, má stále ještě větší platnost.

Změnit přístup by měla také gymnázia, která zajišťují všeobecné vzdělání a připravují ke studiu na VŠ, ale neumějí studenty motivovat a pomoci jim při výběru oboru, kterému by se chtěli dále věnovat. Následkem toho si maturanti dávají přihlášky i na deset škol najednou, a to různého zaměření. Nejvíce oblíbená bývají práva a ekonomické směry. Obecně se má zato, že si je studenti vybírají kvůli bezproblémovému uplatnění v praxi, ale v mnoha případech si je vybírají prostě proto, že o jiných možnostech nevědí. Přitom dnes už je škála oborů, které vysoké školy nabízejí, opravdu široká. Možná by stálo za to upozorňovat na tyto možnosti středoškoláky už v průběhu jejich studia, aby se v této nabídce orientovali a vybrali si skutečně to, co by je bavilo. Jednak by se tak snížily převisy uchazečů na některé fakulty a naopak jinde by zase získali vysoce motivované studenty. Jenomže takový přístup by předpokládal i jiný systém výuky, založený na něčem jiném než na sankcích za neznalost, a to už se dostáváme k samému jádru problému českého školství.

Než se podaří celý systém nějak výrazně změnit, budou muset čeští studenti bojovat nejdříve o přijetí a potom o přežití na vysokých školách. Jsme sice zvyklí vzdělávat se pod pohrůžkou trestu, ale právě na vysoké škole je tento způsob doveden do důsledků. Nikoho příliš nezajímá, zda jste látku pochopili, o vlastním názoru na ni nemluvě, ale hlavní je, jestli jste si ji na půl hodinu testu pamatujete. Za nabiflování neuvěřitelného množství textů budete pak odměněni – nevyhodí vás. A protože mají lonští prváci své první zkouškové období, přeju jim všem především pevné nervy a dobře sloužící paměť.