Promítací plátno místo tabule

13. 8. 2009 | Stojí za přečtení

„Připadal jsem si jako ve velikém multikině, kde jsou sály hodně daleko od sebe a kde si člověk mezi projekcemi může schrupnout na trávníku pod stromem v parku. Dočista Brautighanovský výjev z Melounového cukru,“ usmíval se Zdeněk Filipec, který si na filmovku odskočil na prodloužený víkend z práce. Přál si zasportovat na in-linech a mezitím se podívat na film: „Uherské Hradiště je dokonalá placka, dá se tam hezky jezdit na bruslích nebo na kole. Ale asi bych nevydržel každý den dát čtyři filmy. Nejsem filmový maniak.“

Většina návštěvníků však klidně čtyři projekce denně bez problémů zvládala. Stihnout se jich dalo klidně i šest. První film začínal ráno po osmé, poslední o půlnoci. „Je tu tolik filmů, že se to nedá zvládnout,“ stěžoval si Viktor Puš, „zvlášť, pokud si chce člověk odskočit i na koncert.“ A právě výstavy, divadla, přednášky, koncerty, workshopy a diskuze byly podstatnou součástí filmovky. Spojené byly tématickými cykly jako Film a komix, Rakouský film, Francouzské neobaroko, Jiná belgie a retrospektivy hostů festivalu.

Divácky úspěšným byl zejména cyklus Film a živá hudba. „Dnes stále existuje zažitá představa, že když je film němý, tak byl němý i tehdy v kině. Už od prvních začátků ale byly filmy doprovázeny hudbou, a to nejen piánem, ale i celými orchestry. Mnoho režisérů myslelo na doprovod už během natáčení, Vertov dokonce sám sepsal speciální hudební instrukce ke svému filmu Muž s kinoaparátem,“ říká dramaturg cyklu Zdenek Blaha. Do Hradiště se mu podařilo přivést přední jména české alternativní scény jako jsou Magnetic, MIDI LIDI, Dva nebo významný jazzový hudebník Jiří Stivín. „Osobně to beru jako dobrý způsob aktualizace němých filmů pro současnost. Celkových jedenáct odehraných projekcí s živou hudbou je ojedinělá přehlídka nejen na místní festivalové poměry. A v tom samozřejmě hodláme pokračovat i do budoucna,“ dodal Bláha.

park mezi kinem Hvězda a Mír, zdroj: www.lfs.cz

Někteří si odskočili natáhnout nohy od neustálého sezení do zdejších kasáren, ve kterých se natáčel film Klíček mající premiéru právě na Letní filmové škole. Předpremiéru prodělal i nový český dokument Jan Hus. Většina promítaných snímků však byla staršího data. Právě tím se „filmovka“ od ostatních filmových festivalů liší – snaží se zabrousit do minulosti světové kinematografie a doplnit tak potenciální škvíry ve filmovém vzdělání jejich návštěvníků. Dlouhodobou snahou je také přiblížit českému divákovi kinematografii jeho sousedů – Polska, Rakouska, Slovenska a Maďarska, odkud vozí současné filmaře a jejich filmy, byť nemusí být příliš divácky atraktivní. „Rakušané jsou možná dobří lyžaři, ale jako filmaři stojí za starou belu,“ kritizoval zhlédnuté rakouské filmy pravidelný návštěvník Jiří Špác. Chuť si spravil u jiného visegrádského souseda – Maďarů. V předposlední den ho zaujala přednáška Lekce filmu Gyorgyho Pálfiho, na níž režisér živě předváděl casting ke svému poslednímu filmu Nejsem tvůj přítel.

Jako každý rok provázely filmovku specifické fenomény, jako výpadky v promítání, poruchy titulků či uvaděči filmů snažící se před projekcí zasvětit diváky do problematiky. „Jedním z velice silných zážitků byla účast na filmech, které uváděl Ondřej Šír. Jeho projev vyvolával tolik emocí, že by mu mohla závidět i spousta profesionálních moderátorů. Když se pak objevil, aby uvedl Normal, lidé začali tleskat, aniž by otevřel ústa,“ smál se Jarda Poliak. Uvaděči se stali milovanými i nenáviděnými dočasnými hvězdami festivalu, stejně jako tlumočníci, kteří simultánně překládali některé projekce. Historky se šířily zejména o překladech půlnočních filmů jako bylo například legendární porno Hluboké hrdlo či Hardcore Collection, kterou překladatelka odmítla překládat s tím, že před projekcí naučila diváky základní slůvka jako „fuck“, „more“ a „deeper“. Podle zlých jazyků pak raději odešla pít do stánku A2 karibské rumy, které se staly noční živou vodou většiny organizačního týmu filmovky. Právě kolem tohoto stánku spolu s přilehlými bary a klubem Mír se točil noční život na filmovce.

Zatímco premiéroví návštěvníci byli vesměs nadšení, od dlouhodobých příznivců si letošní ročník odnesl nejeden kritický ohlas. Někomu nesedl výběr filmů, dalším chyběl větší počet hostů a zajímavých jmen ze světa filmu, kteří bývaly běžně k potkání po vlahých letních večerech v ulicích a aktivně se účastnili nočního veselí. Opačného názoru je ale samotný umělecký ředitel filmovou Pavel Bednařík: „Festival nemusí být založený na velkých celebritách a červeném koberci. Skutečně zajímaví tvůrci z Evropy mohou oslovit dostatečný počet diváků, aniž by se o nich muselo psát na předních stránkách novin a denního tisku,“ napsal pro Hospodářské noviny.

První letní filmová škola se konala v roce 1962 v Čimelicích a měla padesát účastníků. Letošní třicátá pátá jich od 24. července do 3. srpna do Uherského Hradiště, se kterým od roku 1992 takřka symbioticky srostla, nalákala stokrát tolik. Otázkou zůstává, jak do skladby účastníků a programu zasáhne existence konkurenčního festivalu Nad řekou, který právě probíhá v Písku. Jisté však je, že o své věrné diváky Letní filmová škola nepřijde, jak potvrzuje i Jiří Špác: „Na filmovku se budu vracet, dokud se tam budou vracet promítači. I kdybych tam měl sedět sám.“