Prázdniny „pár minut před uzávěrkou“

Kdy jsi praxi dělala a v jakém to bylo ročníku?

Praxi jsem absolvovala o prázdninách po dokončení druhého ročníku žurnalistiky, jelikož při studiu druhého oboru (Český jazyk a literatura) bych to těžko zvládla během semestru. Měli jsme na výběr, jestli chceme praxi dělat v létě, a nebo na podzim. Na fakultě si totiž tříměsíční povinnou praxi vymysleli jako novinku, která se vztahovala na náš ročník coby průkopníky, a na ročníky, které následovaly po nás. Jelikož jsem chtěla jít v dalším roce ke státnicím a praxe k tomu byla nezbytná, neměla jsem jinou možnost než léto místo brigádám a odpočinku věnovat novinařině.

Kde jsi pracovala a jak jsi se k tomu místu dostala?

Podmínkou bylo, abychom pracovali v denním tisku, proto jsem si našla místo v regionální redakci Deníku nedaleko domova, abych nemusela dojíždět tolik kilometrů. Navíc svůj region celkem dobře znám, takže jsem počítala s tím, že nebude takový problém sehnat některé kontakty a vědět o dění kolem sebe. Šéfredaktorka proti tomu nic neměla, domluvily jsme se rovnou na dni nástupu do práce. Dokonce jsme se dohodly, že mi jeden týden prázdnin nechá volno.

Co všechno jsi během praxe dělala?

Jakožto nováček jsem samozřejmě vyžrala nepopulární ankety. Člověk se aspoň rychle otrkal co se týče komunikace s lidmi, když pořád za někým běhal s diktafonem v ruce. Kolegyně mě s sebou vzala na pár reportáží, kde jsem celkem rychle pochytila co a jak. Pak už jsem dostala svěřený i celý článek. Jelikož v redakci každý zastával co možná nejvíc funkcí v jedné osobě, museli jsme být sami sobě i fotografem. Zpočátku jsem s foťákem dost zápasila, ucházející fotku jsem zvládla až na několikátý pokus, ale časem jsem se zdokonalila i v tomhle. Začala jsem nabízet i vlastní témata, o čem psát. Jelikož zrovna panovala okurková sezóna, nebylo to s možnostmi, o čem psát, nijak žhavé. Přetřásala se témata, která souvisela s létem, sluníčkem, koupáním a podobně. A protože studuji češtinu a korektorka odjela na dovolenou, přebrala jsem na čas i tuhle funkci. Nestačila jsem valit oči na to, kolik hrubek zvládne v jednom článku udělat „vypsaný“ novinář.

Jak k tobě jako k „amatérovi“ přistupovali v redakci?

V redakci jsem se setkala se vstřícným přístupem, kolegové mi zpočátku pomáhali s kontakty, jen občas jsem se setkala ze strany jednoho staršího kolegy s neochotou. Potěšilo mě, že jsem nemusela zůstat u anket a podřadnějších článků, ale že jsem mohla psát i rozsáhlejší útvary vyššího stupně důležitosti. A komu by se nelíbilo vidět své jméno na titulní straně…

Můžeš popsat svůj nejhorší… a také nejlepší zážitek z těch tří měsíců v Deníku?

Nejhorší zážitek byl ten, když jsem potřebovala napsat článek a lidi, které jsem potřebovala citovat, jsem nemohla sehnat. Nakonec se mi to napsat povedlo, ale na poslední chvíli. Také se mi povedl během praxe docela vtipný otvírák: V jednom městě rozkopali nové chodníky na náměstí proto, že se domnívali, že pod nimi zůstaly benzinové nádrže po starých pumpách, které tam v padesátých letech zrušili. Dokumentace z té doby se buď ztratila, nebo zkrátka vůbec neexistovala, takže si nikdo nebyl jistý, jestli nádrže v zemi opravdu jsou. Podařilo se mi najít muže, který si pamatoval, jak po zrušení pump nádrže ze země vyzvedávala těžká technika. Není divu, že tedy dělníci rozkutávali chodníky centimetr po centimetru jako zlatokopové a nic nenašli…

A závěrem – pomohla ti praxe k něčemu, byla to dobrá zkušenost?

Díky praxi jsem zjistila, že některé zásady a pravidla, která nám vštěpovali na škole, se v praxi vůbec nepoužívají anebo je to s nimi trochu jinak. Člověk se musí naučit pracovat ve stresu a časovém presu, protože kolikrát získá důležité informace pár minut před uzávěrkou, ale článek prostě musí stihnout napsat. S Deníkem jsem spolupracovala ještě několik měsíců po skončení praxe jako externistka, podle toho, jak mi to dovolovala škola.