Praxe v Istanbulu byla výborná zkušenost, říká Martina z MU

5. 12. 2007 | Studium v zahraničí

Jak sis praxi v tureckých novinách zařídila? Jsem zaregistrovaná ve Fóru evropských studentů žurnalistiky. V jednom z newsletterů přišla i nabídka letní stáže v největších tureckých novinách Hürriyet. Dlouhodobě se o tuto oblast zajímám, tak jsem si řekla, proč ne. Poslala jsem životopis istanbulské univerzitě Bilgi a těmto novinám, a tyto dvě instituce mě potom společně vybraly.

V čem praxe spočívala? Vyzkoušela jsem si různá redakční oddělení, někde jsem měla úkolů více, jinde méně. Nakonec mi otiskli článek o babyboxech, protože to pro ně bylo něco naprosto neznámého. Další článek, který mi vyšel, byl o prasatech coby domácích mazlíčcích, což je pro muslimy také velmi podivné. Třetím článkem byl rozhovor s chiropraktikem. Problém byl, že pro Hürriyet se všechny články musely překládat do turečtiny. Naštěstí ve stejné budově sídlily i anglicky psané noviny Turkish Daily News, pro které jsem mohla také pracovat. Většina kolegů navíc mluvila anglicky.

Byla pro tebe stáž v Istanbulu něčím přínosná? Určitě ano. Strašně mě to obohatilo po profesní i osobní stránce. Udělala jsem si obrázek o turecké mediální scéně, zkusila jsem si, jak to funguje v tamní redakci. Docela mě zaujalo, že ačkoliv jsou jejich noviny na první pohled poměrně bulvární, za titulní stranou s nahotinami člověk najde třeba seriózní a velmi kvalitní ekonomické analýzy. Zajímavé také je, že většinu tureckých médií vlastní jeden člověk, což do jisté míry omezuje jejich nezávislost. Dalším rozdílem je, že pod každým článkem je fotka autora a turečtí novináři jsou velkými celebritami. U vchodu do redakce jsou proto dokonce instalovány detektory kovu. Velmi mě dále zaujalo, že redakce má svoje vlastní řidiče. Velká část práce probíhá po telefonu, ale pokud novinář potřebuje někam jet, odveze ho právě tento řidič. Novináře do práce navíc vozily speciální firemní autobusy.

Jak jsi byla ubytovaná? Spolu s dalšími čtyřmi studenty žurnalistiky, co tam se mnou byli na praxi (z Řecka, Itálie, Rakouska a Chorvatska), jsme bydleli ve společném pokoji na univerzitních kolejích. Ty koleje byly poměrně luxusně vybavené, ale pokoje tam měli třeba i po osmi lidech.

Někteří studenti, co studovali v Turecku, mi vyprávěli o poměrně striktním řádu na kolejích. Jak to bylo u vás? No, večerka sice nebyla, ale třeba návštěvy mohly na tu kolej jen od 12 hodin odpoledne do 21 večer. O tom, že je tam zakázán alkohol nemluvě (z českých kolejních kuchyňkových zábav by je asi trefil šlak). Docela jsme si ale užívali nočního života ve městě – pořád se tam něco dělo, koncerty a tak…

Potvrdily se ti předsudky, které u nás lidé vůči Turecku či muslimům mívají? Právě naopak. Odjížděla jsem s rozporuplným očekáváním a asi i strachem, jaké to bude. Lidé byli ale velmi přátelští a vždy ochotní mi pomoci. Opravdu se s nimi lze bavit o všem. Docela mě překvapilo, jak moderní Turecko je. Málokdo u nás třeba ví, že mají minimální mzdu vyšší než my. Také mě překvapila vysoká kvalita tureckých silnic. V tomto směru jim můžeme jen závidět. Když Turecko srovnám třeba s Rumunskem nebo Bulharskem, divím se, že vůči jejich vstupu do EU nikdo nic nemá, ale Turecko haní.

Jak jsi řešila otázku oblékání v částečně muslimské zemi? Nikdo mě kvůli trošku jinému oblečení neobtěžoval, jen ze začátku, když jsem si třeba vzala sukni a tílko, lepily se na mě lačné pohledy. Když se ale člověk obleče rozumně, nikdo si ho ani nevšimne. Rozhodně jsem se nemusela nějak halit, nosit šátek a podobně. Istanbul je skutečně evropské město.

Co se ti v Istanbulu líbilo nejvíce? Přátelskost lidí. Co se památek týče, tak Hipodrom a Modrá mešita.

Pozn. Martina studuje na FSS MU třetím rokem žurnalistiku spolu s mezinárodními vztahy, dále studuje řečtinu na FF.