Pět otázek pro Jana Buriana

Jméno Burian si studenti nejspíš spojí s avantgardním divadelníkem Emilem Františkem Burianem, zakladatelem legendárního Divadla D. Ani jeho syn se však neodkutálel daleko od stromu uměleckého světa: vydává alba folkových písní, píše knihy úvah a fejetonů a spolupracuje s rozhlasem i televizí. Právě v České televizi na sebe upozornil cyklem Burianův den žen, v němž zvídavě portrétoval výrazné české ženy. Zvídavost je také vlastnost, kterou Jan Burian oceňuje u mladých lidí. S jakými studenty a kde by chtěl studovat, kdyby měl tu možnost?

Jan Burian a ukázka jeho typického smyslu pro humor. Zdroj: www.janburian.cz

Jakou vysokou školu jste studoval a proč jste se pro ni tehdy rozhodl?

Studoval jsem školu, které se říkalo Fakulta žurnalistiky. Původně jsem chtěl jít na FAMU, ale u přijímaček jsem skončil šestý a brali jen čtyři studenty. Bylo to v roce 1970, takže mi hrozilo, že budu muset jít na dva roky na vojnu. Fakultu žurnalistiky tu hrozbu zmírnila.

Co všechno Vám dalo studium na vysoké škole z hlediska Vaší dnešní profese?

Volný čas, to byla největší devíza studia. Čas na to, aby se člověk mohl vzdělávat po svém, aby nemusel do pracovního procesu. Jinak to byla mizerná škola, tak mizerná, že si to dneska už ani nedovedeme představit. Bylo na ní jen pár slušných profesorů, zato hodně nýmandů a špatných charakterů. Jinak to snad ani dva roky po začátku ruské okupace být nemohlo. Ale zkušenosti, které jsme tam získali – myslím tím sebe a pár spolužáků, kteří to cítili stejně – ty jsou pro život užitečné.

Kdybyste si dnes mohl vybrat znovu, co byste studoval a kde?

Studoval bych v zahraničí, nějaký humanitní obor anebo hudbu. Proč? Abych se naučil dobře jazyky, abych nezakrněl v Čechách, v tomto malém prostoru plném malichernosti a trapné sebestřednosti. Abych získal o jednu „vlast“ navíc. Člověk je pak moudřejší…

Co se Vám vybaví, když se někdo zeptá na Váš „studentský život“?

Něco pitomého, třeba spolužák a fízl Svoboda, kterému jsme říkali Poznaná nutnost (podle marxistické definice svobody) a který pořád jenom chodil a žebral cigára a všechno hlásil bůh ví kde. Ale taky se mi vybavuje moje touha studovat jinak a jinde – učarovaly mi třeba velmi zajímavé studentské domovy zvané „republiky“ v portugalské Coimbře. V rámci místní tradice zde žijí studenti velmi aktivně v neustálé diskusi, vzájemnosti a angažovanosti. Jsou jiní než jejich konzumnější spolužáci. Nemusíte s nimi vždycky souhlasit, ale abyste jim něco vyvrátili, musíte mít hodně dobré argumenty. Potkáte je ve filmovém klubu, na demonstracích, na nezávislých koncertech. Jsou to pořád ti samí lidé, kteří jsou kořením budoucnosti a jsou moc zapotřebí. Až nebudou, bude svět velmi ochuzen.

Co byste vzkázal či poradil těm, kdo se chtějí hlásit na obor, který jste studoval Vy, popřípadě uvažují o podobné profesionální drá­ze?

Necítím se na to radit, ale pro novináře i umělce bych možná připomněl to, co kdysi hlásal můj otec, který to aplikoval na divadlo: „Umělec slouží, ale neposluhuje.“ Je to někdy docela těžký úkol, ale asi by to jinak nemělo být.