Pavel Šíma: Rok v Bejrútu (část první)

Měl jsi vůbec nějaký čas na aklimatizaci, než začala školní výuka?

Přibližně týden. To jsem nedělal nic jiného, než sháněl byt, registroval se do kurzů nebo platil dodatečné poplatky. Ale musím pochválit progresivní oddělení, které se staralo o zahraniční studenty. Paní tam sedávala od sedmi rána do šesti večera a byla vždy ochotná pomoci. Přichystali nám přivítací párty i tutorial po univerzitě. Tím však bezproblémový a příjemný styk s tamními úředníky skončil. Zkostnatělá byrokracie je nepříjemný fenomén celého arabského světa.

Jak velká libanonská alma mater byla?

Na celé American University of Beirut (AUB) jsou čtyři tisíce studentů, což je počet studentů mojí domovské fakulty. Mají tam zahrnuty téměř všechny obory jako umění, biologii nebo sociální vědy a v jednom ročníku je daleko méně studentů. Výuka je celkově osobnější než na jakou jsem zvyklý z Brna z Fakulty sociálních studií.

Vyhovoval ti komorní způsob výuky?

Spíš ano. Co se mi líbilo byly diskuze, které probíhaly o hodně živěji než u nás. To ale možná bylo dáno tím, že jsme v kurzech, o kterých mluvím, byli navybíraní zahraniční studenti, takže ti aktivnější a se skutečným zájmem. Úroveň výuky se však moji domovské univerzitě nerovnala. Alespoň ne na katedře politologie, se kterou mám zkušenost. Zatímco v Česku se vyučují komparativní, behavioristické i další metody výzkumu, na AUB všechny kurzy vyučovali jen historickou metodou. Přednášející jen říkal, v tomhle roce se stalo to a to, a pak se stalo ono a ten udělal to a ten zas ono… Historickou metodu přednáší i u nás, ale rozhodně se na ní nedá stavět výzkum.

Musel jsi umět základy arabštiny, než jsi vycestoval?

Nemusel. Když jsem odjížděl, neznal jsem ani slovo. Ale když jsem se vracel, byl jsem schopen v arabštině mluvit i o složitějších tématech. Noviny jsem ještě číst neuměl, ale mluvenému slovu jsem rozuměl. Učitelé jazyka na AUB byli skvělí, používali progresivní metody. Naše učitelka byla velmi impulzivní a dokázala z šedesáti minut vykřesat maximum a hodně nás zapojovala. Zkouška byla například taková, že jsme si připravili scénku o tom, jak jsme balili holky na diskotéce a za to jsme dostali zápočet.

Nebylo těžké učit se arabsky?

Je to hrozně komplikovaný jazyk. Jedna věc se dá říct několika způsoby, ale slovník nepomůže. Navíc existuje kodifikovaná spisovná arabština, která se používá v desítkách zemí v novinách a knihách, a každá země má navíc vlastní podobu jazyka. My měli třeba dva speciální kurzy na libanonštinu a na formální arabštinu. Někteří libanonští dokonce tvrdili, že libanonská arabština je jen mluvená a nejde ji psát. Při psaní automaticky používají formální arabštinu.

Dokázal bys ještě dnes říct něco arabsky?

Ano, ale ten jazyk celkově zanedbávám. Po roce denní výuky arabštiny jsem si při návratu říkal, že když s ní seknu, budu idiot. Věnoval jsem jí už tolik času! Ale stalo se to, čeho jsem se bál. Díky množství aktivit, které mám, mi na arabštinu nezbývá čas.

„V palestinském utečeneckém táboře Shatilla, odkud je snímek, jsem dobrovolně učil Palestince angličtinu. Ve stejném táboře se stal během občanské války onen masakr zpopularizovaný na Západě především loňským filmem Valčík s Bašírem.“ (foto: archiv Pavla Šímy)

Měli jste semináře u vodní dýmky?

To ne. Ale pověst Arabů jako náruživých kuřáků je oprávněná. Kouří tam opravdu každý – mladé holky, staré babky, všichni. A kouří se doslova všude. Jeden vyučující dokonce přesunul výuku do restaurace, aby u výkladu mohl kouřit. Největší nezvyk ale byl, když si vedle mě v autobuse zapálil spolucestující a popel odklepával z okýnka. Přitom to nikdo ze zdejších nevnímá jako něco nepatřičného. Kdybych se já jako nekuřák ozval, byl bych za zhýčkaného Evropana. Ale vodní dýmky jsem si tam užíval. Arabové si dávají záležet na tom, aby je připravili dobře a používají maličké kousky uhlíků. V každé restauraci je speciální portýr, který se stará o uhlíky. Má malinkaté kleštičky a každých pár minut doplňuje všem přítomným uhlíky, takže dýmky vydrží dlouhé hodiny. Funguje tam i levný dovoz vodních dýmek na počkání. Zavoláte, objednáte si příchuť a do půl hodiny přijede borec s vodní dýmkou, zakouříte si, ráno ji necháte před dveřmi a majitel si ji zpátky odveze.

Neukradne ji někdo?

To nikoho ani nenapadne, protože tam má každý doma minimálně tři vodní dýmky.

Jak ses pohyboval po Bejrútu, když se v autobusech kouřilo?

Autobusové linky tam ve skutečnosti moc nefungují. Místo autobusů, které nejsou označené a nemají ani vyznačené zastávky, se tam hromadně využívají spíš taxíky. Nejsou drahé, takže je používají všichni. Ale taxikář se snaží zaplnit všechna místa, takže se člověk díky dalším cestujícím dostane do cílového místa oklikou.

Zachutnalo ti kromě libanonského tabáku i libanonské jí­dlo?

Libanonská jídla jsou naprosto úžasná. Jejich typickou surovinou je zátar, což je koření, které jsem u nás zatím nezaznamenal, to se přidává do spousty jídel. Můj nejoblíbenější byl určitě hummus. Je to pasta, která se podává s plackou libanonského chleba. I libanonské sladkosti stojí za to, ale jsou to strašně sladké, máslovité kalorické bomby. V arabských zemích vládne kultura setkávání se u jídla. Na stůl se přinášejí různé pokrmy a každý si chlebem po kouscích nabírá. Je to velmi společenské, víc to vybízí k interakcím.

(pokračování rozhovoru v druhé části)