„Nebojte se studium o rok odložit“, radí ředitelka pedagogicko-psychologické poradny

Ani ne za měsíc se podávají přihlášky na vysoké školy. Jakou máte radu pro ty, kteří ještě nevědí, jaký obor si vybrat?

Přijde mi, že někteří takoví lidé občas zapomenou přemýšlet o tom nejzákladnějším, tj. jestli vůbec chtějí studovat na vysoké škole, nebo jestli chtějí dělat něco jiného. Mnozí jsou totiž ve vleku toho, co se někdy říká – když okamžitě po maturitě nepůjdeš studovat, všechno zapomeneš a už nikdy se nebudeš schopný učit. Myslím si, že spousta studentů neví, co chce dělat, protože se ještě nestačili moc rozhlédnout po světě, protože zatím trávili čas většinou ve škole. Někteří ani před maturitou přesně nevědí, co by je zajímalo a co různé obory a povolání vlastně představují v praxi. A pak mohou těžko posoudit, jestli by je to či ono bavilo. Pro takové studenty může být řešením odložení přijímaček o jeden rok. Mezitím si můžou třeba udělat státnice z nějakého jazyka nebo někam vyjet a tak podobně. Prostě se rozkoukat a pak třeba budou vědět víc. Pak existuje skupina lidí, kteří vědí, co by chtěli, ale mají pocit, že by na to nestačili. Což tak nemusí být a porada s psychologem jim může pomoci to zjistit.

Podle jakých kritérií by se měl student při výběru vysoké školy rozhodovat?

Problém je v tom, že není moc lidí, kteří by šli na vysokou hlavně proto, že je baví se učit. Spíš je to tak, že vím, že chci být právník, tak musím jít studovat práva. Ale nemusí mě bavit se od rána do noci učit právo. Takže pokud nevím, jaký obor studovat, můžu vyjít z toho, co bych chtěl dělat, a proto bych mohl studovat tohle. Když nevím, co chci dělat, můžu studovat něco hodně všeobecného. Anebo je možnost vystudovat obor, který mě baví, třeba dějiny umění, i když nevím, jestli se s takovým vzděláním budu moci uplatnit v praxi. Budu se učit o tom, co mě zajímá, a výsledek bude, že budu mít vysokoškolské vzdělání a to mi může otevřít dveře k dalším příležitostem. Ale takhle lze uvažovat tehdy, když jsem schopná předvídat, že nechci být například lékař, který specializované vzdělání mít musí. Řada studentů se při výběru oboru chytá toho, co je baví na střední škole nebo různých vzorů. Když se mi líbí, co dělají rodiče, a chci to dělat taky, je to podle mě v rozhodování hodně významný faktor, protože dost dobře vím, o co jde. Otázka, která středoškolákům rozhodování dost komplikuje je také, jestli je zvolená profese bude bavit celý život, protože mnozí si přirozeně v 19 letech vůbec neumějí představit, co bude třeba za třicet let.

Jak může při rozhodování o studijním oboru pomoci psychologická poradna?

Psychologické vyšetření studentům někdy neřekne, jaký obor přesně studovat. Ale pomůže odhalit osobnostní charakteristiky, které se více hodí pro výkon nějakého povolání nebo ke studiu určitého typu oboru. Mnozí chodí do poradny s představou, že v sobě objeví nějaký skrytý talent. Takhle to ale nefunguje. Až na malé výjimky se totiž nestává, že by v sobě měl člověk něco, o čem by nevěděl nebo čeho by si nikdo nevšiml. Vyšetření ale může ukázat, jak o tom, co by chtěl dělat, přemýšlí. Často se přeceňuje to, zda člověk je nebo není dost chytrý. Jestli na studium někdo má, nesouvisí pouze s tzv. chytrostí. Takže nejdříve se sice podíváme na to, jaké jsou rozumové schopnosti studenta, hlavně na jejich rozložení, tj. co mu jde lépe než něco jiného, co ale podle mne rozhoduje o úspěšnosti ve studiu i v profesi více a co se dá poznat, jsou tzv. mimointelektové charakteristiky osobnosti. To znamená ve zkratce to, jaký člověk je. Když je někdo vědecký typ, tak mu může vyhovovat, že někde v klidu bádá. Stejné vlastnosti, díky kterým ho to bádání uspokojuje, pak může mít fyzik i archeolog. Nebo se dá zjistit, zda jste člověk, který je schopný se rychle a správně rozhodovat. Pokud ne, asi těžko budete dobře dělat lékaře u záchranky nebo burzovního makléře. A tak podobně. Většinou vyšetření dopadne tak, že si studenti výsledky vyšetření nějak poskládají dohromady a vyjde jim určitý obrázek. Někdo může z poradny odcházet s tím, že pořád přesně neví, jaký obor si vybrat, ale že o tom začne přemýšlet jinak než dosud, což může vést k nějakému výsledku. Ale určitě to není tak, že bychom říkali: Tam běžte, to je určitě ono. Dáváme především informace a návod, jak k dobrému rozhodnutí dojít.

Jak pedagogicko-psychologické vyšetření vypadá?

Na začátku si chvíli povídáme o tom, k čemu by člověk chtěl směřovat. Poté následuje testové vyšetření, které trvá s krátkou pauzou zhruba čtyři hodiny. Testy dají dohromady určitý obrázek hlavně o rozumových schopnostech a vlastnostech osobnosti. Odpoledne si pak povídáme o spoustě dalších věcí – o zájmech, představách a tak dále. Testy slouží spíše jako podklad, podstatný je následný pohovor. Na konci se pak dobereme k nějakému závěru a doporučení. Někdy se domluvíme, na čem je třeba ještě pracovat, jak dál hledat a přemýšlet, a pak se sejdeme znovu a závěr upřesníme.

Jsou nějaké obecné charakteristiky, které člověk musí mít, aby mohl studovat vysokou školu?

Nemůžeme dost dobře srovnávat studium na matematických oborech nebo na chemii a potom třeba ekonomiku služeb. Myslím si ale, že ti, co získají základní předpoklad, kterým je maturita, mají dnes možnost a většinou i předpoklady nějakou vysokou školu vystudovat. Každý si může něco najít, jen mu to musí vyhovovat. Kolikrát se výběr školy komplikuje tím, že se studentům říká, že si teď vybírají na celý život. Vždy to tak není, obor můžete později třeba změnit. Jednodušší je to pro typ člověka, kterému nevadí říct: Aha, tak tady jsem si to zkusil a nebaví mě to, nevadí, půjdu jinam.

Je lepší si podle vás podat jednu přihlášku na vysokou školu a na tu se precizně připravit, a nebo spíš podat více přihlášek a tím rozptýlit své šance, ale i přípravu?

Přijímací zkoušky se od sebe už tolik neliší, jako se lišily dřív. Dobré je ale podle mne přemýšlet o tom, jestli má smysl podávat si přihlášku na dějiny umění a kromě toho i na Vysokou školu báňskou. Tohle je sice extrém, ale kolikrát si studenti podají třeba osm přihlášek na velmi různé obory. Pokud to dělám proto, že vím, že se chci za každou cenu někam dostat, tak dobře. Ale jinak mi to přijde nepromyšlené. Je třeba si uvědomit, jestli to, že se dostanu někam, kam ani nechci, nezpůsobí více škody než užitku. Dobrá možnost je podat si přihlášku třeba na obor psychologie v Praze, Brně a Olomouci. Rozhodně ale nemá smysl jít na přijímačky nepřipravený jen proto, abych si dokázal, že na to nemám a stejně se tam nikdy nedostanu. Nemá smysl to vzdávat předem.

Co by studenti neměli před samotnými přijímacími zkouškami podcenit?

Podle mě neplatí, že se všichni musí učit na přijímačky už od prázdnin, jak to třeba preferují někteří učitelé. Jsou lidé, kterým opravdu hlava začne naplno fungovat až tehdy, když je téměř pozdě. Pro ty nemá cenu začít s učením příliš dlouho předem. Ale je podstatné rozumně uvážit, kdy mám začít. A nenechat se zviklat tím, že někdo říká, že se mám připravovat tahle a ne jinak. Spíš je lepší si vzpomenout, co mně konkrétně fungovalo dřív, a to použít i před přijímacími zkouškami. A brát to tak, že zkouška je sice od slova zkusit, což ale neznamená, že ji můžu podcenit.

PhDr. Helena Hudečková (55) vystudovala pedagogiku a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 20 let pracuje v Pražské pedagogicko-psychologické poradně, kde je v současné době také ředitelkou. Studentům zde radí nejen při výběru oboru, ale také při řešení osobních či studijních problémů.

Fotografie: osobní archiv Heleny Hudečkové