K maturitě s koktavostí

Eliška Hovorková (23) a Manuel Elvir (28) jsou dva mladí studenti. Eliška studuje fyzioterapii na Univerzitě Palackého, Manuel bohemistiku na Masarykově univerzitě. Na první pohled toho zas tak mnoho společného nemají, avšak když se s nimi dá člověk do řeči, po chvíli pozná rozdíl. Elišce i Manuelovi trvá o něco déle, než sdělí, co chtějí říct. Od malička totiž trpí balbutismem neboli koktavostí.

„Balbutismus je komplexním psycho-sociálním syndromem, jehož nejznatelnějším projevem je zadrhávání v řeči. Ale je třeba nezanedbávat přidružené psychické potíže a nevýhody v sociálním postavení balbutika,“ vysvětluje Jakub Ostrý z Občanského sdružení Logo, které se věnuje lidem s poruchami komunikace a hybnosti. Příčinu je podle něj těžké určit, největší podíl na koktavosti má dědičnost, ale svou roli v ní může sehrát i sociální prostředí a traumatizující situace, které mohou dispozice ke koktavosti spustit.

Podle Občanského sdružení Logo věnujícího se koktavosti je v České republice 130 tisíc koktajících. Pro tyto lidi jsou stresovými takové situace, které jsou pro zbytek populace brnkačkou. Objednání jídla v restauraci, koupě jízdenky na vlak, vyřízení telefonního hovoru, představování se před cizími lidmi. Jak u takovýchto lidí probíhá studium? A jak vypadá maturita, při které hraje ústní projev velkou roli?

„Pokud jde o základní školu, tolik jsem ještě nekoktala,“ vzpomíná na léta povinné školní docházky Eliška. „Až když jsem přešla na osmiletý gympl, se moje mluvení zhoršilo. V té době jsem byla zkoušená ústně, ale učitelé věděli, že koktám, a když zjistili po několika otázkách, co vím nebo nevím, dali mi podle toho známku. Problém mi dělalo čtení při cizích jazycích, protože něco přečíst nahlas pro mě není jednoduché, navíc v cizím jazyce,“ vzpomíná na dobu svého studia Eliška. A co spolužáci? Děti v mladším věku a pubertě dokáží občas citlivému člověku snadno ublížit nějakou nevhodnou poznámkou. Nestávala se terčem poznámek? „Neměla jsem s tím potíže,“ kroutí hlavou Eliška, „na střední se občas někdo zmínil, jestli nemám výhody, ale na vejšce to už spolužáci berou bez problémů, spíš mě mají ještě tendenci bránit. Možná je to i tím, že studuju zdravonicky zaměřený obor, a tam jsme na handicapované zvyklí.“ Eliška rozhodně nepůsobí, že by si nechala svým handicapem nějak lámat hrdost. Dokonce uvažovala o studiu sinologie, protože ji velmi přitahovala čínská kultura. „Potom jsem ale o tom mluvila s různými lidmi a zjistila jsem, že čínština je dost těžký jazyk, a možná bych měla problémy s uplatněním. Proto jsem si vybrala fyzioterapii a zpětně musím říct, že jsem si vybrala správně. Je to obor, kde komunikuji s lidmi, a tím trénuji svoje mluvení, ale mluvení není hlavní náplní práce, jako například tlumočnice, prodavačka a tak. Je zajímavé, že při kontaktu s pacienty tolik nekoktám,“ svěřuje se Eliška.

Ani Manuel během svých školských let nezažil kvůli své koktavosti žádné výraznější zádrhele. Ani ústním zkouškám se nevyhýbal, dokonce se hlásil k tabuli dobrovolně. „Horší to bylo, jen když jsem neuměl nebo když mě zkoušel někdo, z koho jsem měl respekt,“ vzpomíná Manuel, jehož balbutismus ovlivnil jen to, že další kroky nevedly na pedagogickou fakultu, ale na fakultu filozofickou. Vypadá to tedy, že koktání zdaleka nepředstavuje takovou překážku, jak si běžný člověk může myslet. Balbutici se díky své řečové vadě neschovávají a nehrají si na němé, naopak, snaží se se svou indispozicí bojovat tím, že se k problému staví čelem. Eliška dělá dobrovolnici pro sdružení Logo a Manuel vede divadlo. Běžně tedy pracují s lidmi a pokoušejí se svou vadu překonávat. I při dotazu na elektronickou komunikaci Eliška odpovídá, že je jí vždy příjemnější mluvit s člověkem tváří v tvář. Až na telefony, ty vyřizuje nerada. A ústního pohovoru do případného zaměstnání se nebojí. Jen počítá s tím, že zaměstnavateli předem pošle upozornění, že je balbutikem, aby na to byly obě strany připravenější a Eliška mohla být klidnější. Jak tedy u obou mladých lidí proběhla pověstná zkouška z dospělosti?

„Rozhodně jsem neměla strach, že bych maturitu kvůli koktavosti neudělala,“ vyvrací případné obavy balbutička Eliška. „Domluvili jsme se s učiteli, že budu mít půl hodiny na písemnou přípravu, oni si ji přečtou a budou dávat doplňující otázky. Tenhle způsob jsem si už několikrát před tím vyzkoušela předem, takže jsem byla docela klidná,“ líčí Eliška. „Já jsem před začátkem maturity pochválil dějepisářce šaty a všemožně jsem se snažil udržovat v duševní pohodě. Samotné zkoušení probíhalo tak, že jsem měl na doporučení logopedky delší čas na přípravu, takže pak už to celkem šlo,“ doplňuje Manuel a vzpomíná, že zádrhel přišel jen v základech společenských věd, kde si nemohl vybavit znalosti, učitel ho ale naštěstí navedl správným směrem.

Nejdůležitější je tedy duševní klid a připravenost. Jak pro balbutiky, tak pro všechny ostatní maturanty. Existují způsoby, jak se před stresovými zátěžemi zklidnit. A tyto jednoduché rady mohou využít i ostatní. „Důležité je zvolnit dýchání, já si třeba pouštím před zkouškou oblíbenou hudbu,“ říká Eliška. Právě s hudbou pracuje třeba i muzikoterapie a další jiné umělecké terapie, které mají za cíl zlepšit duševní pohodu handicapovaného člověka, a tím mu pomáhat odbourávat problémy s řečí. Důsledná relaxace před maturitou tedy nebude od věci ani u ostatních studentů.

Na závěr Manuel varuje, že on a Eliška nejsou zrovna typickým příkladem člověka s koktavostí. „To, že si s tím hlavu příliš nelámem, rozhodně neplatí u všech. Každej člověk je jinej. Slyšel jsem o tom, že koktavej kluk upadnul do hluboký deprese, jiní se zase bojí na veřejnosti promluvit. Kamarádka třeba jednou říkala, že kvůli tomu, že koktá, si na základce nekupovala svačinu a radši celý dopoledne hladověla, jeden kamarád koktá tak, že ze sebe běžně nedostane ani jedno plynulý slovo a nikdy by nevystoupil před větším množstvím lidí.“

Hlavním klíčem k vypořádání se s vlastní nedokonalostí je umění brát sami sebe takové, jací jsme. „Zásadní je naučit se nehledat chybu v sobě, když se s vámi někdo kvůli koktavosti jedná neuctivě. Vypovídá to spíše o vyzrálosti toho druhého člověka,“ uzavírá debatu psycholožka Eva Přikrylová, která s Eliškou i Manuelem spolupracuje. A uvědomit si něco podobného zvláště u maturity může být přínosem. Nejsme dokonalé stroje na informace a když něco zapomene, nic se neděje.

Manuel na letní škole Hudebního divadla (autor obou fotografií: Miron Šmidák)