Jiří Mádl: naučilo mě to nebát se konfrontace

Jiří Mádl (23) se narodil v Českých Budějovicích, kde také vychodil základní školu a následně i biskupské gymnázium. Do Prahy přišel nejprve za studiem na Filozofické fakultě UK, ale nakonec zakotvil na Univerzitě Jana Ámose Komenského (UJAK), kde dosud studuje obor Sociální a masová komunikace. Věnuje se filmu, sportu, cizím jazykům, psaní scénářů a reklamních sloganů a nově ho budeme moci vidět i na divadelních prknech. V divadle Na Zábradlí v těchto dnech totiž zkouší novou, anglicky mluvenou hru s českými titulky A Couple of Poor Polish-Speaking Romanians, která tu bude mít premiéru v červnu.

Jirka Mádl je člověk mnoha zájmů, nově ho budeme moci vidět i na divadelních prknech (zdroj: www.jirimadl.com)

Na svůj věk jsi toho během studií docela dost procestoval. Kde všude jsi například byl?

Ještě na střední jsem studoval půl roku v Rakousku, na gymnáziu v Kremstmünsteru. Během vysoké jsem byl na několika jazykových kurzech v Londýně, v New Yorku, Benátkách, Berlíně a v Taormině.

Proč ses rozhodl tak intenzivně studovat jazyky?

Je to hlavně díky tomu, že můj děda mluví plynule sedmi cizími jazyky, takže mě k tomu dost vedl. Začali jsme latinou a angličtinou, později mě učil i němčinu. Já sám jsem pak začal ještě s italštinou, protože děda umí italsky asi nejlíp, tak jsem si řekl, že mu udělám radost a sám jsem začal studovat na italském institutu.

Můžeš nějak porovnat studium na cizích školách s těmi našimi?

Třeba na střední v Rakousku to bylo dost podobné, jen tam byl kladený mnohem větší důraz na latinu než u nás. Tam latina prostupovala skoro do všech předmětů. Jediné, co mi trochu vadilo, bylo, že oproti českým školám tam hodina trvá 50 minut a přestávka jen pět, dlouhá pak deset minut. To bylo docela drsný (smích).

A kdybys měl porovnat své zkušenosti z jazykových kur­zů?

Tak tady dost záleží… Třeba škola, na které jsem byl v Itálii, měla opravdu vysokou úroveň a bylo vidět, jak se tam učitelé snaží. Možná je to tím, že italštinu nedělá tolik lidí, že ještě není tolik populární. V tomhle jsem měl možná štěstí, protože co jsem slyšel, když si člověk vybere nějaké turističtější město, tak místní školy většinou spoléhají na to, že studenti tam jedou spíš jakoby na dovolenou a u toho si trochu polechtají ten jazyk. A co se třeba angličtiny týče, tam bych ze své zkušenosti řekl, že v Anglii je ta úroveň mnohem lepší než ve Státech.

Chystáš se v nejbližší době ještě na nějaký další kurz?

Teď v létě pojedu na jazykový kurz zase do Itálie, asi do Salerna nebo do Sieny, a pak mám ještě v plánu Vídeň.

A jak takovou širokou jazykovou výbavu vůbec hodláš využít?

Já nevím, mě to prostě baví. Chtěl bych se věnovat mezinárodním vztahům, takže jsem k tomu vždycky tak nějak tíhnul. Navíc mě třeba strašně baví číst některé autory v originále, protože mám pocit, že je to úplně něco jiného.

Co jsi například četl?

Tak třeba Kunderovy romány, ty nejnovější se do češtiny nepřekládají. Četl jsem jeho Pomalost nebo Identitu – i když jen v angličtině, francouzštinu jsem se nikdy neučil. Teda učil, ale nechal jsem toho, protože mě nebavila (smích). Umět cizí jazyky je určitě výhoda, protože člověk se díky tomu dostane k úplně novým věcem, a to třeba i v médiích, protože ne všechno se u nás překládá.

Mluvil jsi o tom, že se chceš věnovat mezinárodním vztahům. Teď ale studuješ UJAK, obor zaměřený spíše na sociologii a komunikaci. Jaké tedy byly tvoje původní vize o tvém budoucím povolání?

Chtěl jsem dělat buď psychologii nebo sociologii, jako jednu větev, a ta druhá větev byla buď žurnalistka, nebo scenáristika. A tenhle obor na UJAK mi dal možnost nevzdávat se ani jednoho. Navíc mi tady vyšli vstříc s individuálním plánem, což se mi bohužel na psychologii na filozofické fakultě, kterou jsem studoval hned po gymnáziu, nepovedlo, takže jsem studium nestíhal.

Plánuješ v budoucnu studovat ještě nějakou jinou školu?

Příští rok v lednu jedu na rok na Digital Film Academy do New Yorku, kde budu studovat režii a scenáristiku. Už jsem tam byl čtvrt roku, kdy jsem tam absolvoval kurz Filmmaking, a moc se mi tam líbilo. Až se vrátím, chtěl bych jít buď na mezinárodní vztahy, nebo si dodělám magistra v oblasti masových médií, to se ještě uvidí.

Na svůj věk má Jirka za sebou docela bohatou filmografii (zdroj: www.jirimadl.com)

Když se už teď tak hodně věnuješ psaní, chystáš se to nějak konkrétně uplatnit v pozdější praxi?

Určitě. Já vlastně píšu už odmalička, pro mě je to takový základní způsob vyjadřování. Proto taky kolikrát mnohem radši píšu esemesky, než volám. Nejradši ale píšu třeba úvahy nebo fejetony, něco, co má šťávu a vtip. A taky scénáře. Tím se vlastně vracím k tomu, co jsem chtěl vždycky dělat. Dřív jsem se totiž aktivně věnoval hokeji, ale už tehdy jsem věděl, že pokud se nebudu živit hokejem, tak budu psát. A v osmnácti jsem si při hokeji zlomil ruku na šest částí, takže už jsem si pořádně nezahrál…

Když jsme se tu dotkli té scenáristiky… Inicioval jsi i klip „Přemluv bábu“?

Ne, moje iniciativa to úplně nebyla. Jen jsem se nikdy netajil svým politickým názorem a nikdy jsem se při rozhovorech nevyhýbal politickým otázkám, takže to, že se někdo v tomhle věku zajímá o politiku, najednou mohlo být pro někoho zajímavé, protože jinak je dnes ten zájem mezi mladými podle mě dost tragický. Možná právě proto si mě Petr (Zelenka, režisér klipu – pozn. aut.) také všiml a oslovil mě. Jinak ta iniciativa úplně původně asi vznikla ze strany sdružení Dekomunizace, které se obrátilo na Petra Zelenku s tím, že by bylo potřeba něco udělat.

O klipu mluvíte většinou jako o jakémsi apelu na mladé, aby šli volit. Jenže kromě toho je z něj jasné, že mladé přesvědčujete nejen k tomu, aby přišli k volbám, ale aby nevolili levici…

To, aby šli mladí volit, je opravdu primární smysl toho klipu. Jenže pokud chcete někoho přesvědčit, aby šel volit, tak ho asi nepřesvědčíte, aniž byste řekli svůj názor. Kdybychom řekli jen ,Jděte volit´, tak to dnes podle mě asi nikoho nezajímá. Takových iniciativ tu bylo před námi několik a nikdy je nikdo neposlouchal. Na tom jsme se při tvorbě toho klipu všichni shodli, takže proto jsme v něm byli tak konkrétní.

Vycházeli jste před vytvořením tohoto klipu z nějakých konkrétních dat, ze kterých jste mohli vyvodit, jaký je zájem prvovoličů a vůbec mladých lidí o to jít k volbám?

Ano, tohle jsme si dohledávali. Samozřejmě se to rok od roku trochu mění, ale vesměs je to stejné. Letos asi bude ta účast nejvyšší, i když nevím, jestli je to zrovna námi.

Klip jste točili už v srpnu. Proč se dostal na světlo až teď?

V srpnu jsme to točili, protože volby původně měly být už na podzim. Takže jsme ho natočili, ale nevypustili jsme ho hned. Letos se měl na webu objevit asi až tak dva týdny před volbami, ale – aspoň podle toho, co jsem slyšel – dcera zvukaře ho omylem vypustila dřív. Myslela si, že to na internetu nikdo nenajde, jenže brzy si klipu všimli redaktoři z Mladé fronty… Ale ono to nakonec bylo asi dobře. Celé se to pak totiž překlopilo nejen v diskuzi o tom, že tu údajně někdo někoho uráží nebo někdo někoho přemlouvá, ale hlavně v diskuzi, jakou my jsme chtěli. V něco velkého a seriózního.

S jakými ses ty osobně setkal reakcemi?

Tak samozřejmě jsou jak pozitivní, tak i negativní. Ale vtipné je, že vždycky, když se mě někdo ptá na reakce, tak většinou říká ,Bylo to super, ale ty reakce jsou asi špatný, viď?´ A to je přesně ono. Já pak takovému člověku vždycky vysvětluju: přesně, ty s námi souhlasíš, ale nemáš potřebu nikde křičet, že s námi souhlasíš, nemáš potřebu o tom psát do novin třístránkový fejetony. Nejvíc totiž většinou křičí ti, kdo s námi nesouhlasí. A přitom ty kladné reakce vedou nad těmi negativními asi tak devět ku jedné.

A jak se tedy dozvídáte o těch kladných ohlasech, když se o nich tolik nemluví?

Nečastěji přes maily. Spoustu mi jich chodí přes můj web nebo nám je přeposílá televize, kam píšou lidi, kteří na nás nemají kontakty. Takových mailů jsme dostali strašně moc. Třeba mezi mladými, kde je to většinové politické přesvědčení docela známé, jednoznačně převažují ty kladné. Co se týče nepolitických reakcí, tak ty většinou kritizují tu formu, podle nich je to vulgární a nevkusné.

„Naučilo mě to nebát se něco vyslovit a jít do konfrontace,“ říká Jirka Mádl (zdroj: www.jirimadl.com)

A ty si o tom myslíš co? Když se na ten klip díváš zpětně, změnil bys na něm něco?

Tak předně já bych si s nikým netroufl polemizovat nad tím, jestli je to nevkusné, protože otázka vkusu je hodně subjektivní věc. Jen bych k tomu řekl, jak říkal také Larry Flynt, když se vám to nelíbí, tak se na to nedívejte. Internet je médium pro všechny a navíc je tu strašná spousta informací, takže když se tu chce člověk prosadit, musí být určitým způsobem společensky nekorektní. Ano, ten klip je možná kombinací drzosti a nekorektnosti, ale hlavně také seriózních argumentů, které se politici jakoby snaží přehlížet a akcentují právě spíš jen tu nevkusnost. Osobně bych na tom klipu ale vůbec nic neměnil. Byl jsem prostě plnej toho se vyjádřit a pořád také jsem.

V poslední době se v politice dost rozmáhá negativní předvolební kampaň, která čelí celkem silné kritice. Nemáš pocit, že i váš klip je vlastně taková negativní kampaň?

Samozřejmě, že si to člověk může přeložit jako negativní kampaň, i když primární účel to nebyl. Ale co je pro mě zajímavý poznatek, je, že když se vzájemně kritizují dvě politické strany, tak všichni intelektuálové spí. Ale teď vidíš tu reakci na nás, na náš občanský postoj, což je úplně něco jiného. My přeci nejsme v parlamentu a nemluvíme na sebe sprostě. A najednou to všem vadí. A myslím, že to je právě to dobré na uvědomění – protože co je potom ta role umělce ve společnosti? Buď je to nějaká figurka, bavič nebo prodavač reklamy, a nebo je to občan, který má možnost mluvit. A já mám pocit, že jakmile člověk cítí nějakou hrozbu a má tu možnost něco změnit, pak už jenom pro to samotné vědomí prostě musí.

Kdyby tě někdo někdy o podobnou akci požádal znovu, šel bys do toho?

Já si myslím, že kdykoli budu cítit nějakou hrozbu, kterou teď skutečně a upřímně cítím, tak se nebudu bát něco říct, protože to je asi to nejhorší, co člověk může udělat. Ale zas bych to nechtěl zasytit. Mnoho lidí po nás chtělo nějaké pokračování, ale my jim říkáme, že své jsme už splnili. Pokud budeme zase někdy cítit, že je potřeba něco udělat, tak to uděláme, ale teď to rozhodně nechceme nějak rozmělnit. Za sebe musím uznat, že ten mediální lynč byl ohromný, a větší už možná nikdy nezažijeme, ale aspoň mě to naučilo nebát se něco vyslovit a jít do konfrontace, protože pokud člověk něco udělá s přesvědčením, tak se to pak hrozně lehko obhajuje.