Účastník workcampu na Borneu: Stačí koupit letenku, pak už jde vše samo

27. 12. 2010 | Studium v zahraničí

Jiří Kubricht (25) vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti studuje Master of Laws na Nottingham Trent University ve Velké Británii. S podobným workcampem jako v Malajsii prý nikdy zkušenost neměl, ale velmi rád pomáhá jako příležitostný dobrovolník, „kdekoli je potřeba“. Několikrát byl například na pár dní v Camphillu, což je program zaměřený na ekologické hospodaření v Českých Kopistech. Mezi jeho velké záliby patří také cestování – zvláště prý pokud jde o tzv.„baťůžkaření“. Procestoval tak Ukrajinu, Rusko po transsibiřské magistrále až do Mongolska, nějaký čas strávil v Indii, Austrálii, kde půl roku studoval, či ve Spojených státech, kde studoval rok. V rámci svých cest navštívil také Izrael, Palestinu, Jordánsko i většinu zemí Evropy.

Jiří, můžeš nám přiblížit, jaké cíle měl workcamp, na který ses vydal?

Šlo především o pomoc místním obyvatelům. Pomáhali jsme místním s prací na pepřovém poli, které jsme pleli, okopávali a přikrývali kořeny rostlin hlínou, a také jsme budovali betonovou nádrž, aby v ní mohli místní pěstovat ryby.

Kolik vás tam pracovalo?

Celkem nás bylo dvanáct. Tři dobrovolnice byly z Francie, čtvrtá byla z Malajsie, nicméně z města – z Kuala Lumpur, a zbytek byli Japonci a Japonky.

Byli to všichni lidé zapojení do dobrovolnického programu?

Ano, akorát zprostředkovatelská dobrovolnická organizace byla pokaždé jiná.

Dobrovolníci, kteří se vydali na Borneo spolu s Jiřím, pocházeli z nejrůznějších zemí světa (foto: archiv Jiřího Kubrichta)

Proč ses rozhodl do programu přihlásit?

Měl jsem několik důvodů. Asi hlavní byl ten, že jsem se chtěl podívat do exotické země a být dobrovolník na workcampu je velmi dobrý způsob, neboť o ubytování a jídlo je postaráno – tedy je zdarma. Za druhé, můj workcamp se konal v srdci Bornea, tedy uprostřed džungle, což znělo velmi dobrodružně, a to mě lákalo. Za třetí, z vlastní zkušenosti vím, že člověk nejlépe pozná cizí zemi, pokud žije a pracuje s místními lidmi. A za čtvrté, rád pomáhám a cestuji, a workcamp je kombinace obojího.

Borneo přeci jen patří k pro nás exotičtějším oblastem. Jací byli z tvého pohledu místní obyvatelé?

Jednalo se o původní obyvatele Bornea, kteří zde žili od nepaměti – sami sebe nazývají „Iban people“. Vyznačují se zejména tím, že žijí v takzvaných „longhouses“, což je jeden hodně, ale opravdu hodně dlouhý dům. V něm žije pohromadě celý kmen, který se skládá z jednotlivých rodin. Tam, kde jsem byl já, žilo pod jednou střechou dvanáct rodin, ale jsou i mnohem větší longhousy, kde je třeba třicet nebo padesát rodin. Dům je rozdělen na pokoje, které náleží jednotlivým rodinám, ale které jsou obvykle navzájem průchozí, takže soukromí je obvykle minimální. Celý lounghouse je potom propojen dlouhou verandou, kde se odehrává komunitní život a kde se konají společné porady. Další zajímavostí potom je, že Iban people byli ještě před sto lety aktivní lovci lebek, což je ještě teď vidět na výzdobě longhousu – například tam, kde jsem byl já, viselo na vchodem šest lidských lebek…

V malajských longhousech žije často i několik rodin (foto: archiv Jiřího Kubrichta)

Jak na vás – dobrovolníky tito lidé pohlíželi?

Vzledem k tomu, že jsme s nimi čtrnáct dní žili v jejich domě a že jsme jim přijeli pomáhat, tak jejich vztah k nám byl velmi vřelý a dost často měli dokonce starost, abychom nepracovali příliš.

Co jsi považoval po tvém příjezdu na ostrov za nejobtížnější?

Vypozorovat místní společenské zvyky, aby si člověk svou nevědomostí a neomaleností neznepřátelil místní obyvatele, kteří jsou mimochodem velmi přátelští.

Co naopak na svém rozhodnutí vyjet na workcamp nejvíce oceňuješ?

Určitě spoustu zážitků, které jsem získal. Například společné večeře – jedlo se na zemi a rukama, jídlo – ochutnal jsem rostliny z džungle, netopýry nebo i mravence, procházky v džungli a koupání v řece.

Procházky v džungli přeci jen nejsou procházkou v růžové zahradě (foto: archiv Jiřího Kubrichta)

A nebál ses trochu o své zdraví či bezpečnost?

Zpočátku člověk pociťuje určitý pocit nejistoty – neví, jaké podmínky budou na místě, co ho čeká a tak podobně. Nicméně dorazí na místo, seznámí se se vším a vidí, že se vlastně nemá čeho bát a tyhle pocity rychle zmizí. Je dobré mít na paměti, že workcampy jsou obvykle opakující se záležitost, takže místní už mají s dobrovolníky zkušenosti. Navíc, pokud by se v minulosti vyskytly nějaké problémy, pak by zaštiťující dobrovolnická organizace znovu workcamp na tom místě neuspořádala. No a nakonec, workcampy jsou založeny na dobrovolné pomoci, takže budete v jedné skupině s lidmi, kteří mají většinou „dobré srdce“. Asi nejzajímavější zážitek, kdy jsem měl trochu nahnáno, byl, když jsem se vydal sám na procházku do džungle. Když je tam člověk sám, tak vše najednou velmi ožije a odevšud se ozývají různé zvuky – ptáci, vážky, cikády a drobná zvířata. Měl jsem trochu mráz v zádech, ale bylo to docela vzrušující. No a jak jsem se tak procházel, tak najednou slyším hodně silné bzučení, které se rychle přibližovalo a najednou se ozývalo odevšad kolem. Tak jsem začal upalovat nazpátek tak rychle, jako snad nikdy v životě. Chvíli mě to ještě pronásledovalo, ale nakonec jsem tomu utekl. Doteď nevím, co to bylo, ani jak moc to bylo nebezpečný.

Účast na workcampu je jeden velký zážitek. Jen se nebát (foto: archiv Jiřího Kubrichta)

Když se podíváme na ekonomickou stránku celé tvé cesty, odhadneš, kolik tě přibližně celý pobyt stál? Co vše ti bylo hrazeno?

Hrazeno je jídlo a ubytování. Platit se musí doprava, zpáteční letenka na Bornea stála 25 tisíc korun, a poplatek za workcamp, tedy 1 500 korun. Jinak ceny v Malajsii jsou obecně o třetinu nižší než u nás. Já jsem ještě čtrnáct dní před workcampem cestoval po Malajsii a průměrně jsem utratil 400 až 500 korun na den, včetně jídla, ubytování, vstupného a dopravy.

Kdybys dostal příležitost, absolvoval bys podobný workcamp znovu?

Určitě nelituji toho, že jsem se takového workcampu zúčastnil a určitě nevylučuji, že se na podobný workcamp v budoucnosti opět vydám.

Workcamp – to není jen zábava a turistika, ale hlavně pomoc v oblastech, které to potřebují (foto: archiv Jiřího Kubrichta)v Jiřího Kubrichta))

Jaký je podle tebe ideální člověk pro to, aby se na workcamp, jaký jsi absolvoval ty, mohl vypravit? Jaké by měl mít předpoklady?

Mít odvahu a umět si poradit. Co se týče odvahy, tak jde jenom o to se rozhodnout a koupit letenku, a pak už jde všechno samo. A když se člověk vrátí, tak si pak říká, že to vlastně bylo úplně v pohodě. No a když pak na místě člověk musí řešit různé situace, tak se naučí velmi rychle, jak si poradit, takže to vlastně není ani předpoklad. Například místní neuměli anglicky, tak jsme se dorozumívali různě. (smích)