Jaké to je, být zahraničním studentem v Česku?

11. 8. 2009 | Studium v zahraničí

Co tě přivedlo k rozhodnutí studovat VŠ mimo svou zemi a proč zrovna v Česku? No, moc jsem nevybíral, dozvěděl jsem se v roce 2004, že na ambasádě ČR v Minsku provádějí soutěž o stipendium na studium v ČR, přihlásil jsem se, prošel několik kol. Vybrali mě. Přičemž jsem měl možnost studovat jeden rok v Poděbradech, pak jsem se jako obyčejný student musel hlásit na VŠ do Prahy, Brna, Pardubic… Ve stejnou dobu, mám na mysli rok 2004, jsem se taky dostal v Minsku na psychologii na Běloruskou státní Univerzitu. V Minsku jsem ale nestudoval, rozhodl jsem se pro ČR, protože do Běloruska se můžu kdykoli vrátit, do ČR to tak snadné není. Bylo to těžké rozhodnutí, protože jsem byl takový domácí typ, navíc v Minsku jsem měl v tu dobu všechno: studium, konexe, známé, v tu dobu jsem tam také chodil s holkou.

Takže jsi určitě dlouho váhal. Dokážeš říct, co bylo tím „zlomovým momentem“ nebo zásadní věcí, která Tě nakonec postrčila do zahraničí? No bylo to těžké období, snažili jsme s celou rodinou zvážit, či to udělat nebo ne. Musím říct, že jsem vždy chtěl zkusit studovat v zahraničí, měl jsem tuto myšlenku již od dětství. Rok před maturitou jsme zvažovali studovat po gymplu Moskevskou Statní Univerzitu, která je jedna z nejlepších na světě. Ale bylo by to těžké finančně. Stejně si myslím, že i kdybych studoval doma, tak bych pak na magistra a doktora šel studovat do zahraničí a to ne nutně do západní Evropy. Rozhodl jsem se, že to zkusím, vrátit se vždy můžu. Navíc to je příležitost stát se dospělým rychleji, a mít evropský diplom také není špatné.

**Vrátíme se k té soutěži. Bylo pro Tebe těžké splnit podmínky pro získání stipendia a jaké vlastně byly? ** Nebylo to těžké, jsem absolvent jednoho z nejlepších gymplů v Minsku – francouzský gympl. Takže jsem měl v tu dobu velmi dobrou francouzštinu. První kolo se skládalo z testových otázek ve dvou jazycích – běloruštině a ruštině – máme totiž v Bělorusku dva státní jazyky. Otázky byly podobné testu obecných předpokladů. A pak jsme museli napsat motivační dopis rektorovi Univerzity Karlovy v jakémkoli mezinárodním jazyce (angličtina, francouzština, arabština, němčina a španělština, pokud se nemýlím), proč chceme studovat své obory – v mém případě psychologii. Napsal jsem na 5 stránkách profesionální francouzštinou, proč mě zajímá psychologie a co plánuji v ní dělat.

Proč UK? Protože jsme se hlásili do střediska UK v Poděbradech. O jiných školách jsme v tu dobu nevěděli. Věděl jsem, že v ČR je Praha, Karlovy Vary, Plzeň a že je nějaká Univerzita Karlova… nic víc. Domnívám se, že právě moje znalost la langue francaise měla ten největší vliv, protože v naší přítomnosti se komise dívala na naše práce a bylo pro mě potěšením vidět, jak se zvedlo obočí jednoho z nich, když spatřil můj motivační dopis.

A po roce v Poděbradech jsi tedy zkusil přihlášky na VŠ i do dalších měst? Ty jsi už absolvoval v češtině? Ano, po roce v Poděbradech jsem si posílal přihlášky i do dalších měst, i když nás motivovali jen do Prahy. Do Brna jsem podal jen na doporučení psycholožky, která mě učila – říkala, že brněnská škola není špatná. Studovali jsme od prvního dne v češtině, učitelé nám říkali,že budou na nás mluvit jen česky, používat posunků pokud nebudeme rozumět, abychom rozuměli, takže žádná anglina nebo ruština. Myslím si, že to byl dobrý postup. Měli jsme 35 hodin češtiny týdně plus 6–8 hodin speciálních předmětů oborových. Měl jsem například psychologii a biologii. Na začátku nás ve skupině „psychologů“ bylo 5, pak ale ostatní odpadli a zůstal jsem sám, takže jsem měl individuální výuku psychologie a biologie.

Když jsi pak začal studovat MU, všiml sis nějakých rozdílů mezi českými a běloruskými studenty, třeba ve způsobu, jakým se staví ke škole, ke kolektivu ostatních studentů, v jejich názorech, cílích? V tu dobu jsem vnímal české studenty jako poměrně uzavřené lidi, bez motivace ke studiu oboru. V prváku jsem se také setkával s tím, že mi párkrát řekli, že jsem Rusák… Dále, a to je velmi důležité, v Bělorusku je mnohaletá tradice mít vysokoškolské vzdělání, které je vnímáno jako životní základ (tradice je velmi silná z dob Sovětského svazu, mimochodem v Bělorusku za SSSR bylo nejvíc lidí s vysokoškolským diplomem). Na VŠ v Bělorusku studenti například přicházejí o 30 minut dříve před začátkem přednášky, aby mohli sedět v prvních lavicích. Organizace studentů je trochu jiná. V každém ročníku je „starosta“ = obvykle je to odpovědný student či studentka. Ten člověk má na starosti organizační stránku, hlídá, aby studenti dostávali důležité informace včas, dává vědět přednášejícím, kdo je na přednáškách přítomný atd.

České studenty doposud vnímám jako „uzavřenou rasu“, skupinu uzavřených jedinců. Nevím, možná je to tím, že jsem cizinec v ČR a někteří si myslí, že není třeba se s námi bavit. VŠ pro Čechy většinou neznamená hodně, musí prostě strávit 5/6 let na vysoké škole a pak rychle do praxe a zapomenout na ni. U nás je kultivován aktivní přístup ke vzdělání, například pro mnohé Čechy bylo asi šokem, že se ptám přednášejících, diskutuji a chodím na přednášky připraven. Samozřejmě nelze to zobecňovat absolutně, někteří také chodí připravení a opravdu se zajímají o vzdělání. Navíc jsem pracoval od 16 let v jedné americké společnosti a tam mě hodně ovlivnilo to, že aktivní přístup je nejlepší. Takže závěr – čeští studenti dle mého názoru jsou více pasivní v porovnání s běloruskými studenty.

A když srovnáš systém panující na českých a běloruských VŠ? Jsou tam nějaké podstatné rozdíly? Myslím tím, co se týče prostupnosti studia, jeho organizace, zázemí pro studenty… Ano, v běloruském vysokém školství panuje představa, že prvních pár roků na VŠ je ještě třeba nás dovzdělávat fůrou obecných předmětů. Například studenti lingvistiky budou mimo jazyk studovat radiologickou bezpečnost. Když jsem se šel podívat v roce 2004, co bych mohl studovat během prvního týdne studia psychologie na BGU v Minsku, tak tam bylo 4–5 hodin vyšší matematiky, která jakoby nás zlepší v uvažování…a to mě štve. To je přece úkol středoškolského vzdělání. Pak přibližně od 3. ročníku studenti již studují jen obor.

V běloruském systému VŠ vzdělání si nemůžeme vybírat předměty, které budeme studovat, máme plán a musíme podle něj jít. Obecně systém vypadá takto: 5 let studia na bakaláře, pak jako nadstavba 1 rok „magistratury“ a pak, pokud člověk chce, tak jde do „aspirantury“ – to je PhD studium řečeno evropskou hantýrkou. Převážná většina vystuduje 5 let, pak jde pracovat. Ještě máme možnost studovat další obor, například pokud máš vysokou školu, tak se můžeš přihlásit na další obor a vystudovat jej za 2 roky. Předpokládá se, že člověk umí studovat a zvládne nový obor rychleji, samozřejmě to neplatí pro všechny obory, přece není možné vystudovat medicínu za 2 roky. Týká se to například situace, když člověk vystudoval mezinárodní žurnalistiku a pak se ještě přihlásí na obor manažer-ekonom apod.

Dále a to je velmi důležité, u nás pokud studujete zdarma, tak musíte po absolutoriu pracovat v místě, kde vám určí stát 2 roky. Pro lékaře je to 3, možná 5 let. A to se mi strašně nelíbí, používá se u nás diskurs, že jakoby musíme splatit „dluh“, investici státu. Ale přece vysokoškolské vzdělání je financováno z peněz všech lidí, přece platíme daně. Myslím si, že Bělorusko je jedinou zemí z bývalého Sovětského svazu, kde přežívá podobná praxe. Přičemž vás mohou poslat do nějakého zapadákova, například moje přítelkyně, která je vystudovaná lékařka a je z Minsku, tak ta musí pracovat v poliklinice dvě směny denně a chodit k pacientům na návštěvy do romského ghetta, kam taxíky nejezdí po 8 hodině večer. Pracuje ve městě Borisov, které není špatné, ale financování je bídné a podmínky jsou velmi těžké. Jsem rád, že už mám svobodný diplom a nemusím to řešit.

A co plánuješ po dokončení magisterského stupně studia? Vrátíš se zpět do Běloruska, nebo si budeš hledat práci někde za hranicemi? To je otázka, která mě hodně trápí, já vlastně nevím, mám v Bělorusku rodinu, přítelkyni a možnost nízkého platu. Chci určitě pokračovat v doktorském studiu nebo právě řešit tento problém hledáním možností v Moskvě, kde jsou velmi dobré podmínky pro práci a je šílená konkurence, což mám velmi rád. Dále hledám možnosti na VŠE v Praze, na Karlovce, pak v Anglii a střední Evropě. Zatím nevím, to je těžké rozhodnutí. Jsem v zahraničí již 5 let a není to zrovna jednoduché, jsem napůl cizinec i u nás. V ČR zůstat zatím nechci. Nelíbí se mi, jak někteří Češi pohlížejí na lidi z východní Evropy jako na méněcenné. Mám na mysli Bělorusy, Ukrajince a Rusy, i když je nás více než 200 milionů. To znamená, že nechci řešit diskriminaci v ČR. Všichni jsme různí a zobecňovat není dobré – to je reakce na výrok o tom, že vše co je na východě, je špatné a zaostalé. Co se mě osobně týče, tak není dobré zapomenout, že u nás stále platí vojenská povinnost. Jít na vojnu na rok nebo rok a půl nechci. Takže to je další motivace pokračovat ve studiu.

**Děláš dobrovolníka v multikulturním centru v Brně, co je tam vlastně náplní Tvé činnosti? ** No, šel jsem s motivací tam provádět semináře o psychologii tvořivosti, dále mě zajímalo setkávat se s příslušníky jiných národností, studovat jejich kulturu, musím říct, že jsem tam chtěl pracovat, ale pro cizince je to těžké. Nyní zatím chodím jen na přednášky multikulturního centra.

Souvisí Tvoje aktivity nějak se studiem psychologie, zužitkováváš už nějak to, co se dozvíš ve škole, v praxi? Myslím, že jo, studium psychologie poskytuje příležitost poznat sebe hlouběji, hodně věcí mezi lidmi se stává jasnými, stejně jako se setkávám s věcmi, které jsou smutné, například v případě těžkých psychických nemocí. Zatím občas přednáším, připravuji cyklus přednášek do psychologie tvořivosti a intelektu, kterou v budoucnu chci učit a intenzívně studuji, velmi intenzívně – to je moje práce nyní. Plánuji v budoucnu studovat reklamu a PR, manažerskou psychologii.

Kdybys měl možnost se znovu rozhodnout, jestli absolvovat těch několik let v zahraničí, bylo by to rozhodnuti jiné? To je těžká otázka. Nevím, studium v ČR mě hodně obohatilo. Možná bych zkusil studovat v Rakousku, Německu nebo Angli.Taky mě napadlo, že bych mohl zůstat doma a v klidu studovat. Ale to je všechno hypotetické.

Na závěr bych chtěl ještě říct několik věcí: Studium v ČR mne take hodně dalo osobně a profesně, naučil jsem se žít samostatně, starat se o sebe sám, být flexibilní a adaptovat se na nové prostředí. V Česku jsem také potkal několik lidí, které považuji za opravdové kamarády, za což jsem vděčen studiu na MU. Co se týče FSS a studia v Česku, tak bych chtěl zdůraznit, že moje škola poskytla možnost poznat vynikající přednašející, rozvíjet své schopnosti na seminářích a výcvicích, škola také poskytuje finanční podporu mimořadných aktivit, jako například cestovaní na konference do zahraničí apod. Také jsem vděčný ministerstvu školstvi ČR za podporu a stipendium, které mi umožňuje soustavně se věnovat vzdělání a profesi. Chci také říct, a to neni PR, že vedení FSS a MU si zaslouží velké poděkování za vstříčnost a pochopení při řešení jakýchkoli problémů studentů, obzvlášť studentů ze zahraničí. Ano, v Česku cizinci není snadno, ale MU a FSS MU se snaží udělat vše, aby se problémy řešily rychle a konstruktivně, podporuje a stará se o nás. Jsem rád, že jsem absolvent FSS MU, jsem pyšný na svou univerzitu a budu navždy Fssákem.