Jak se učí po pětadvaceti letech

Proč jste se rozhodla stát se učitelkou? Líbilo se mi dělat něco pro lidi, nějakým způsobem pomáhat. Necítila jsem se na to, stát se doktorkou, to jsem považovala za příliš zodpovědné. Učitelka mi připadala jako přijatelná cesta. Kdybych neměla na to, být učitelkou, byla bych možná prodavačkou, protože i ta pracuje s lidmi.

Pozice začínajícího učitele není jednoduchá. Jak vzpomínáte na své začátky? Občas jsem měla pocit, že mě žáci „sežerou“. Z toho důvodu jsem asi byla, tak jako většina učitelů, přísnější než teď. Mé začátky však možná byly jednodušší, než mají učitelé v dnešní době. Navíc jsem v praxi zjistila, že vysokoškolská teorie a skutečná praxe se dost liší.

V čem se liší? Na fakultě nás učili především teorii – odbornost jednotlivých předmětů, ale již nás neučili řadu praktických věcí. Nedozvěděli jsme se, jak zvládnout probrat látku, když nám odpadnou hodiny, když na to třída nemá, jak se vyrovnat s řadou papírování. Nebyla jsem také připravena na to, že moderní metody, které jsme se na fakultě učili, a které odpovídají těm dnešním, budou v rozporu s představami tehdejších ředitelů.

Jak jste po letech praxe spokojená se svým zaměstnáním? Občas mám pocit, že by byla lepší tichá, klidná kancelář, kde bych nemusela nikoho převychovávat, a brala bych patrně stejný plat i s nižším vzděláním. Nemusela bych se dohadovat s rodiči, nemusela bych se bát, na jaké drobnosti se zarazí školní inspekce. Jinak mám svou práci ráda, protože je pestrá. Je řada milých, vstřícných, vychovaných dětí, stejně jako milých, vstřícných rodičů (někteří z nich jsou dokonce mými bývalými žáky). Navíc přece jen mohu ve výuce nějakým způsobem experimentovat. Trochu mi však vadí, že leckde se chtějí jen ty experimenty, nikoli klasická výuka, která je také potřeba. V občance se experimentovat dá, pravopis pomocí experimentů nenaučíte.

V současné době převládá názor, že děti nemají být přesycovány informacemi. Jak se na to díváte vy? Souhlasím, že bychom neměli být chodícími encyklopediemi. Přes všechno odsuzování nadbytečných informací jsme však stále nuceni učit děti znalostem, jež použijí pouze výjimeční jedinci. Na druhou stranu, s knihou ani s počítačem se nedá pracovat, aniž bychom uměli číst a psát, a dávat do kontextu již získané informace. Na to prostě určitou sumu vědomostí potřebujeme. Nehledě na to, že čtení, psaní a počítání, stejně jako základy fyziky či chemie, považuji za základní znalosti potřebné pro praktický život.

Jak vypadá z pohledu učitele ideální žák? V současné době mám ideálních žáků plnou třídu. Jsou to děti, které chtějí vědět. Pokud splňují toto, je jedno, jestli zlobí, nebo ne.

Co vám v práci přináší radost? To, že pracuji s dětmi. Možnost vymýšlet nové věci. Udělá mi radost, když slabý žák, klidně i po třech letech marného učení, prohlásí „Jo, já tomu rozumím!“. Samozřejmě mě těší také úspěchy dětí v soutěžích.

Jaké jsou možnosti profesního postupu? Ohledně kariéry mohu uvažovat o tom, že bych se stala zástupkyní ředitele, ředitelkou, nebo inspektorku. Já však tuto profesi zvolila, abych učila. A to bych v případě takového postupu nemohla. Co se týče dalšího sebevzdělávání, i taková možnost tu je. Samozřejmě je omezena financemi, všechna školení jsou finančně nákladná. Taky tu hraje roli přístup vedení školy. Já si v tomto směru nemohu stěžovat – vedení školy, na níž učím, má zájem na tom, abychom se dále vzdělávali, a umožňuje nám to.

Jak funguje takové sebevzdělávání? Učitel si obvykle najde kurz, o který by měl zájem, a který se týká jeho profese. Kurz mu také může navrhnout vedení, za předpokladu, že potřebuje osobu vzdělanou v určitém oboru. Vybírat si můžeme z nabídky centra, jež toto vzdělávání sjednocuje, ale také nám chodí nabídky z různých organizací, které mívají akreditaci MŠMT. Po výběru žádá učitel vedení o schválení, přihlášení do kurzu (ten škola hradí). Soukromé kurzy ve svém volném čase, například jazykové, si samozřejmě platím sama.

Je něco, před čím byste z pohledu zkušené učitelky varovala studenty, kteří směřují na pedagogickou fakultu? Je čím dál víc problematických žáků. Mám na mysli problémy s chováním, poruchy učení. Čím dál hůř se pracuje s rodiči. Jsou často příliš pracovně vytíženi, než aby měli čas na své děti. Někoho může zaskočit také nadměrné papírování, které i v současné době činí až polovinu učitelské práce.

V současné době se řada absolventů pedagogických fakult uplatňuje v jiných profesích. Jak to vypadalo za vašich studií? Co si o tom myslíte? V mém mládí samozřejmě existovali lidé, kteří nenastoupili do školství, i když vystudovali pedagogickou fakultu, ale nebylo jich tolik, jako dnes. Dnešním mladým lidem se vůbec nedivím, protože sama mám pocit, že za množství práce, které odvedu, bych byla v nějaké firmě lépe odměněna než ve školství.

Co tedy vlastně může dnešní absolventy motivovat k tomu, aby se stali učiteli? Mohla by je motivovat práce s dětmi. Nutí to člověka k tomu, aby se udržoval duševně svěží. Navíc, pokud chcete být dobrým učitelem, je tato profese spojena s celoživotním vzděláváním a zdokonalováním se. Ráda bych však dodala, že na tuto práci by měl jít jen ten, kdo si uvědomuje všechny zmíněné nevýhody a skutečně se chce věnovat dětem.