I soukromá škola může být řešením

K 6. dubnu 2011 eviduje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) podle ČSÚ celkem 44 soukromých vysokých škol. První českou soukromou vysokou školou byla Univerzita Jana Amose Komenského v Praze. Ačkoli mezi jednotlivými ústavy existují jisté rozdíly (např. v ceně, organizaci, ale bohužel i v kvalitě studia), můžeme u nich najít základní specifika, která je odlišují od škol veřejných. Mezi ně patří například to, že:

• je zakládá soukromý zřizovatel (působí tedy jako obchodní nebo obecně prospěšná společnost), který však ke své činnosti potřebuje státní souhlas (akreditaci MŠMT)
• jsou financovány zejména z vlastních zdrojů a školného (to se dnes pohybuje asi od dvaceti až do několika desítek tisíc korun za rok), příp. z dotací MŠMT
• jejich původním cílem je, aby svým vznikem zaplnily „díry“ ve spektru veřejných škol, a to hlavně na základě aktuálních požadavků ze strany uchazečů o studium, zaměstnavatelů i trhu práce
• na rozdíl od veřejných škol nemohou čerpat finance z rozvojových programů MŠMT, získávat bonusy za počet absolventů ani příspěvky z Fondu rozvoje vysokých škol

Zkoušky nejsou zadarmo Jitka studuje už druhým rokem soukromou Vysokou školu Karlovy Vary, o.p.s., program Právní specializace. Jak je se studiem spokojená? „Kvalita přednášek i studia celkově je na velmi dobré úrovni ve všech právních předmětech, snad jen angličtina je na tom trochu hůř. Na právní předměty máme vždycky profesory z oboru a musím uznat, že většina z nich k nám přistupuje naprosto individuálně. Rozvrhy máme sice poměrně drsné, ale i tak není náročnost výuky nijak vyčerpávající – docházka totiž není povinná,“ pochvaluje si. Navíc prý nemají zaveden žádný kreditní systém, který je běžný na většině vysokých škol, včetně těch soukromých. Pojem soukromá škola možná pro někoho může znamenat totéž, co „studium bez námahy“ – vždyť si ho studenti přeci platí. I Jitka přiznává, že není těžké se na škole udržet, ale všechno má své „ale“. „U nás to je tak, že zkoušky jsou vypisovány v průběhu celého školního roku. Jsou na ně sice tři pokusy, ale zpravidla se to nikam nezapisuje. Zkoušky ovšem většinou probíhají dosti zostra a dokud nemáme potřebné znalosti, tak nám to nikdo nezapíše – raději se vypíše další termín, i kdyby tu zkoušku skládal jeden člověk. Moje nejhorší zkušenost byl zápočet z ústavního práva, který jsem udělala až na osmý pokus a to bylo ještě poměrně slušné skóre. Letos jsme také dělali první státní závěrečnou zkoušku a ani u ní zdaleka všichni napoprvé neuspěli.“ Studenti prý také musí každé léto absolvovat neplacenou měsíční praxi, a to klasicky osm hodin denně.

Dril jako cesta k titulu Vláďa je studentem třetího ročníku Technické fakulty na pražské Zemědělské univerzitě, která patří mezi školy veřejné. Jak o celkovém obsahu studia říká, přednášky i praktická cvičení jsou ve většině případů dost kvalitní. „Pokud ale student potřebuje osobní konzultaci, třeba kvůli nějakému domácímu projektu, sehnat přednášejícího už není tak snadné,“ dodává. Studium se tu řídí „klasickým“ kreditním systémem. „Těžkých zkoušek tu máme víc než dost a některé z nich bohužel pro někoho znamenají konec studia. U nás totiž – i když také ne vždy – platí pravidlo ,třikrát a dost‘…“ Na druhou stranu oceňuje volnost při výběru rozvrhu, i když jak zas hned doplňuje, cvičení jsou povinná a na přednášky se také vyplatí chodit. „Ale věřím, že díky tomuhle drilu pro mě bude snazší připravit se na bakalářské zkoušky víc, než kdyby po mně celé tři roky nikdo nic nechtěl,“ uzavírá Vláďa.