Gumový čas a školní chrámy aneb jak se studuje v Indonésii?

Honzo, mohl bys říct našim čtenářům, jak ses vlastně do Indonésie dostal? Do Indonésie jsem se dostal tak, že sleduji nabídky Centra zahraničních studií při Masarykově univerzitě, které na svých stránkách vypisuje různé studijní pobyty v zahraničí. Chtěl jsem se už od začátku mého studia podívat do Asie a konkrétně jsem měl na mysli Indii. Získat stipendium do Indie je ale pro studenta – bakaláře – věc velice složitá. Další v řadě bylo Japonsko, ale tam se hlásí takové množství lidí, že šance na úspěch jsou mizivé. Pak se objevila nabídka jet studovat do Indonésie v rámci programu indonéské vlády Darmasiswa. Neváhal jsem a rozhodl jsem se tuto šanci využít.

Jaký byl záměr tvé cesty? Záměry byly dva. První byl „odpočinout si“, přijít na nové myšlenky. Druhým záměrem bylo obohatit moje studium v ČR o unikátní poznatky a přivézt originální téma na bakalářskou práci, což se mi povedlo. Po drobné změně, za kterou stál náš doktorand Kryštof Trávníček, jsem svůj původní záměr studovat indonéskou kulturu omezil jen na studium balijských religiózních tanců a vidím to jako krok dobrým směrem.

Bylo vyjednávání pobytu na českých povolaných místech komplikované? Musel jsi splnit nějaké určité podmínky? Vzhledem k tomu, že program Darmasiswa zaštiťuje Indonéská vláda, bylo vyjednávání velice svérázné. Indonéské stipendium pokryje asi polovinu nákladů na život v Indonésii a letenku i pojištění si musí zařídit každý student samostatně. Proto jsem požádal o doplňkový grant Freemover Centrum zahraničních studií při MU. Přístup Indonéského velvyslanectví a CZS se velice lišil. Indonéská vláda je velice benevolentní. Kromě samotné žádosti stačí přiložit pouze lékařské potvrzení o zdravotní způsobilosti a potvrzení o nejvyšším dosaženém vzdělání (stačí kopie maturitního vysvědčení). CZS bylo náročnější. Kromě akceptačního dopisu z Indonéské ambasády jsem musel ještě přiložit doporučující dopis z naší katedry religionistiky, za což bych chtěl na tomto místě poděkovat doc. Luboši Bělkovi CSc. Celá katedra vnímá velice kladně tyto snahy studentů a po návratu jsem neměl jakýkoliv problém s uznáním předmětů.

Co tě jako první v Indonésii překvapilo? Z jednání s indonéskou ambasádou v Praze jsem věděl, že Indonésané nikam nespěchají. Dokonce pro tuto svoji vlastnost mají speciální pojem „jam karet“, což v doslovném překladu znamená gumový čas. Takže zatímco většina mých kolegů byla značně nervózní, když jsme na letišti čekali dvě hodiny na odvoz, já jsem zůstal v klidu. Orientační pobyt v Jakartě byl hodně svérázný, ale jsem flegmatik, takže jsem to neřešil.

Jak k tobě jako Evropanovi přistupovali tamní obyvatelé? Přístup Indonésanů k bělochům je veskrze kladný. Obzvlášť Balijci jsou hodně přátelští. Jsou zvyklí se hodně dotýkat, což uvádí Evropana dost často do rozpaků. Uznání vzbuzovalo to, že jsem se rozhodl studovat jejich tanec. Stalo se mi ovšem, že při návštěvě pár zapadlých vesniček na Jávě na mě malé děti ukazovaly a volali „bule“ (běloch). Byl jsem totiž jeden z prvních bělochů, kterého potkaly.

Můžeš nám stručně popsat, jak vypadá indonéské vysoké školství? Liší se hodně od českého systému? Indonéské školství je úplně jiné než české. Moje indonéská škola „Institut Seni-Indonesia“ je školou umělecky zaměřenou a výuka je hodně volná. Jejich systém dává dostatek prostoru každému, kdo chce na sobě pracovat, nevýhodou ovšem je, že spousta lidí se jen veze. Mnoho samozřejmostí, na které jsme zvyklí z českého univerzitního prostředí, v Indonésii není. Volný přístup k internetu je pohádkou a knihovna je kapitolou zcela o sobě. Počítačová databáze knih neexistuje a jejich řazení je zcela náhodné. Existuje sice systém jejich řazení, ale ve skutečnosti se kniha založí tam, kde je zrovna volné místo.

Byl jsi v kontaktu také s domorodými spolužáky? Už od samého počátku jsem chtěl být s místními studenty v kontaktu možná co nejvíc. To se mi povedlo. A vzhledem k jejich pohostinnosti jsem měl tu šanci poznat jejich normální životy.

Máš představu, jak je těžké se v Indonésii dostat na vysokou školu? Dostat se v Indonésii na vysokou školu je lehčí než v ČR. Všeobecně platí, že se dostane každý. Samozřejmě, že existuje pár výjimek. Největším problémem tedy je, jestli si rodina může dovolit živit studenta.

A co všechno je tam možné studovat? Rozsah oborů je stejný jako v ČR. V mojí škole bylo možné kromě tance studovat i gamelan (tradiční indonéská hudba), malbu (a batiku), stínové divadlo, fotografii a propagaci. Kladl se důraz na tradiční umění, ale samozřejmě se vyučují i moderní a evropské formy.

Mají absolventi vysokých škol větší šanci se uplatnit? Hodně Indonésanů vystuduje vysokou školu a pak převezme podnik svých rodičů. Přijde jim to normální, i kdyby našli uplatnění v oboru, co vystudovali.

Je studium vysoké školy přístupné všem vrstvám obyvatelstva? Studium je přístupné všem. Jediné, co je vidět v Indonésii, jsou tlaky centrální vlády, která je muslimská, na náboženské menšiny. To jsou například hinduisté, kteří tvoří na Bali většinu.

Co je podle tebe hlavní problémem vysokého školství v Indonésii? A jaké výhody má systém oproti ČR? Jak už jsem řekl, ISI je uměleckou školou a proto mě udivilo, že studenti, kteří chtějí mít na škole výstavu nebo nějaké vystoupení, musí zaplatit pronájem prostor. Škola místo toho, aby byla ráda, že jí někdo dělá reklamu, hází studentům klacky pod nohy, a většina z nich tedy vystavuje jinde. Jedinou možnou výhodou je snad daleko větší počet měst, ve kterých nějaká ta VŠ je. Studentům, kteří nechtějí studovat vyloženě prestižní univerzitu, odpadá v mnohých případech dlouhé dojíždění.

Jaké předměty a činnosti na VŠ tě nejvíc zaujaly? Velice mně zaujala spjatost náboženství se školou. Na Bali prostupuje náboženství snad všechny běžné denní činnosti a s náboženskými jevy se tam člověk setká na každém kroku. Přesto, když kromě hlavního školního chrámu, který je hinduistický, je ve škole i muslimská modlitebna a dokonce malá křesťanská kaplička, člověka to potěší (pokud tedy studuje náboženství).

V čem spatřuješ hlavní přínos tvého pobytu? Kromě poznání naprosto odlišné kultury jsem si z Indonésie přivezl originální témata ke svému studiu i kontakty na spoustu kamarádů z celého světa a díky internetu jsme neustále v kontaktu.

Měl jsi nějaké problémy na domácí VŠ po návratu? Když nepočítám jedno drobné nedorozumění, tak k žádným problémům nedošlo. Uznání mých indonéských předmětů trvalo týden a návrat do českého systému proběhl tedy naprosto plynule.

Děkuji za rozhovor!