ERASMUS V ŘECKU: Musela jsem se stát flegmatikem

31. 12. 2008 | Studium v zahraničí

Proč právě Řecko? Po střední škole jsem chtěla cestovat a teprve potom začít studovat VŠ. Zkoušky jsem ale zkusila a vzali mě, tak jsem nastoupila s osobním předsevzetím, že se pokusím vyjet studovat do zahraničí. O této možnosti jsem slyšela dost od kamarádů, ale také „z první ruky“ od mé starší sestry, která studovala ve Francii, kde si poté školu dokonce dokončila, našla práci a žije tam již natrvalo.

Chtěla jsem vyjet hned ve druhém ročníku, kdy je to podle mne nejvýhodnější, protože vše můžete dohnat ve třetím ročníku, a tedy není nutné si prodlužovat studium. Než jsem se však na škole rozkoukala, bylo pozdě. Další rok jsem však zareagovala včas. Původně jsem chtěla jet do Španělska, protože jsem tam již pár měsíců žila. Ale nakonec jsem přednostně označila univerzitu v Řecku. Uvědomila jsem si, že o této zemi toho moc nevím. Měla jsem v hlavě bláznivou představu o vyspělé a pokrokové zemi plné umění, filosofie a sluníčka. Zasnila jsem se nad možností si na víkendy zajet k moři, naučit se exotický jazyk, zdokonalit se v angličtině a poznat, jak to v takové zemi chodí. V neposlední řadě jsem chtěla nasbírat materiál pro svou bakalářskou práci.

Příjezd do Řecka Ačkoliv jsem veškeré potřebné dokumenty odeslala v daném termínu (někdy koncem května), ještě v září jsem nevěděla, zda se mnou univerzita počítá, zda dostala mnou poslané informace, kdy začíná jejich zimní semestr, zda jsem dostala ubytování na kolejích. Prostě nic. Celý srpen a začátek září jsem se zkoušela na univerzitu dovolat, psala jsem emaily, ale vše bez odezvy. Dnes už vím, že je to v Řecku normální, ale tehdy jsem byla hodně vyděšená.

Do Řecka jsem se rozhodla odjet hned na dva semestry, a proto jsem si také rozložila studium třetího ročníku na dva roky. Na mém studijním oddělení neustále čekali, zda budeme moci podepsat studijní dohodu, protože ani oni nedostali žádnou odpověď. V polovině září mi konečně v Řecku někdo vzal telefon a hrozně se divil, proč by se mnou neměli počítat, když neodeslali dokumenty. A tak jsem slavnostně koupila letenku a narychlo vyrazila vstříc novým zkušenostem.

Už cestou z Athén na poloostrov, kde se nalézá má University of Patra, jsem pochopila, že anglicky se kupodivu moc nedomluvím. Rukama nohama a s pár slovíčky z narychlo koupené Řecké konverzace to šlo. Přes veškeré zmatky v tamní dopravě jsem se dostala do campusu a ubytovala se v nejhůř vypadajícím pokoji v mém životě. Musím však přiznat, že nejen kolej, ale i kampus, který mi v prvních dnech připadal jako největší „díra“ na světě, jsem si opravdu rychle oblíbila.

Jak to chodí na mé řecké univerzitě První měsíc v Řecku jsem málem přišla o nervy. Nakonec jsem se musela stát trochu flegmatikem, abych psychicky zvládla řecký styl vyřizování, lépe řečeno nevyřizování. Neustále jsem někoho sháněla. Na všechno potřebujete legitimaci, jejíž vyřízení trvá týdny. Všude musíte chodit na několikrát. Vždy vám něco slíbí, ale vidíte, že tady nikdo nemá diář, nikdo si nikam nic nepíše. A napříště se jen usmějí a řeknou „siga siga“, což je řecká obměna slavného španělského „zítra“. Možná proto tu studuje tolik Španělů a Italů…

Bohužel na zdejší univerzitě neexistuje žádný počítačový systém, jakým je např. Stag na mé domovské universitě v Olomouci. Vše se řeší osobně. Univerzita má sice webové stránky, ale příliš je neaktualizuje, a když už ano, tak jen v řečtině. Ale i řečtí studenti musí obcházet profesory vybraných předmětů, aby jim řekli, kdy a kde předmět bude probíhat. Ti to však sami často i dva týdny po začátku semestru nevědí. Škola se rozbíhá až tak po měsíci, tedy koncem října. A před Vánoci končí.

V Řecku nepočítejte s konzultačními hodinami profesorů nebo s možností komunikovat přes email. Musíte prostě neustále chodit a zkoušet štěstí, zda profesor zrovna bude tam, kde by měl být, a zda na Vás bude mít čas. Pokud si domluvíte schůzku, je víc než jisté, že profesor přijde i o hodinu později nebo nepřijde vůbec. Možná odtud řecké pravidlo: „Když přijdeš pozdě o den či dva, je to v pořádku. Pokud se zpozdíš více, omluv se.“

Všechny aktuální informace a změny se s oblibou věší po dveřích a nástěnky. Docházku tu takřka nikdo nehlídá, důležité je přijít na zkoušku. Většinou se dost podrobně dozvíte předem, co se k ní máte naučit a kde to najít. Většinou to i dostanete nakopírované, i když to je třeba stovka stran. Nechci nijak shazovat řecké školství, ale například na fakultě pedagogiky jsem si připadala opravdu divně, když se studenti skoro měsíc učili pracovat s power pointem nebo si na hodinách malby vykládali, které barvy jsou studené a které teplé.

Docela se to odráží na výuce na základních a středních školách, což jsem poznala, když jsem tam byla na praxi, vyučuje se tam dost nesystematicky. Například 12ti letí žáci neví, co to je abstrakce, skoro neumí používat nůžky a nikdy nepracovali ve skupině. A to jde o školu v rámci kampusu, kam neustále chodí studenti na praxe. Navíc žáci či studenti jsou téměř po celou výuku neaktivní, a to i ve výuce jazyků. Není se tedy čemu divit, že pak nevysloví větu anglicky, i když se učí již řadu let.

Na řeckých vysokých školách se většinou vyučuje ve 180 minutových blocích. Ale po odečtení zpoždění profesora a pauze na cigaretu jde o hodinku a půl. A mezi výukou ještě profesoři rádi odcházejí pro různé věci do pracovny nebo kopírovat. Jejich výuka mi přijde hodně spontánní. Mnoho předmětů jsem musela po příjezdu zrušit, protože profesoři neuměli anglicky nebo mnou zapsané a jimi schválené předměty najednou neexistovaly nebo vyžadovaly znalost řečtiny. Navíc minimálně jednou týdně je stávka, často i celý týden. Jednou stávkují sekretářky, poté profesoři, ale hodně také studenti. Většina mladých lidí tu obdivuje komunistický režim a jsou celkem aktivní. Téměř na každé katedře mají svou nástěnku a pravidelně pořádají protestní akce a rozdávají letáky. Rudý srp a kladívko potkáte všude.

Volný čas U nás jsem byla zvyklá, že výuka je často i od sedmi ráno. A když jsem nevstávala do školy, tak do práce. Když jsem se šla v Česku někam bavit, nejpozději ve dvě v noci jsem byla doma. V Řecku jsem musela dost změnit svůj životní rytmus a přizpůsobit ho zdejšímu tempu. Výuka tu začíná od 10 nebo později, s tím, že na ranní výuku chodí pozdě učitelé i studenti. Naopak po čtvrté hodině už je univerzita naprosto vylidněna. Všichni dlouho spí, pak si zajdou na přednášku či do práce, pak posedět v kavárně, pár hodin posedět u obědu a večeře. Tak hodinu po půlnoci se ve městech rozjíždí první kluby, končí se až k ránu. Řekové často chodí z párty rovnou do školy či do práce. To vše neustále prokládají řádným množstvím silné řecké kávy a neskutečným množstvím cigaret. Mimochodem kouří se tu všude. Včetně trajektů, uzavřených sportovních stadionů, restaurací, hospod, dokonce i v menze či na chodbách univerzity. Kouřit je tu normální a na žádosti o típnutí cigarety, protože Vám to třeba u jídla vadí, nikdo nereaguje. Kupodivu rodiče své děti klidně berou do taveren a hospod, a to i v nočních hodinách.

Další oblíbenou činností je jídlo. Všechno pořádně mastné nebo šíleně sladké. Řecké cukrárny jsou opravdu zážitek. Jinak se jí hlavně maso a k tomu hranolky. Ne nadarmo jsou Řekové nejtlustší národ v Evropě. Navíc všude jezdí v autě a aktivní sport jim moc neříká. Jejich sportem je posedávání a povídání si. Anglicky sice neumí, ale stejně se vždy pokusí z vás vytáhnout, odkud jste a co tu děláte, i když si jen kupujete žvýkačky.

Je to jedna z mála zemí, která kromě letních jazykových kurzů řečtiny nepřipravuje opravdu žádné aktivity pro zahraniční studenty. Na začátku roku jsem získala příručku o univerzitě v angličtině, která byla čtyři roky stará, tedy absolutně neaktuální. To bylo vše. Nikdo vám nic nevysvětlí, všechno si musíte oběhat, zjistit sami. Žádné koncerty, seznamovací večírky, výlety. Nic. Navíc řecká koordinátorka byla těhotná, takže se v kanceláři skoro neukázala. Když už ano, většinou trávila hodiny na telefonu a pak čekajícím studentům oznámila, že je jí špatně a ať přijdeme jindy.

To, co si z Řecka určitě odvezu, je jejich filosofie. Nestresovat se, užívat si každého okamžiku, mít radost ze setkávání s lidmi, z dobré kávy, z jídla, z toho, kdo jsem. Když něco nevyřídím, nevadí. Udělám to jindy. Umění žít životem samotným a ne jen prací a víkendy. Zbytečně si toho na sebe nebrat moc a umět si práci rozložit. Nevím, jak s tím obstojím v českých podmínkách, ale i na ten rok to stojí za to!