Co jsou to predátorské časopisy

Predátorské časopisy. Termín, který byl v uplynulých měsících opakovaně skloňován ve zprávách. Do funkce kvůli publikování v predátorský časopisech nenastoupil nominant na pozici ministra pro vědu Pavel Tuleja (TOP 09). Média následně odhalila i další jména politiků, kterým vyšly články v těchto publikacích. Proč je publikování v predátorských časopisech škraloup, který vás může stát kariéru? A co to vůbec predátorský časopis je?

Život akademika rozhodně není jenom o bádání v knihovnách nebo pokusech v laboratořích. Stejně jako jakákoliv jiná práce je to byznys, kde o úspěchu rozhoduje vedle kvality samotné práce i to, jak ji umíte prodat. Je to celkem jednoduchý model. Pokud o vás nikdo neví, nebo vás dost nezná, nebude do vás chtít investovat. Funguje to stejně i u různých produktů. Bez reklamy je nikdo nekoupí.

Pokud zůstaneme u neakademické terminologie, tak „reklamou“ pro vědce a odborníky je jejich publikační činnost. Vedle knih to jsou právě články v odborných časopisech. A jak se dá takové publikování monetizovat?

Publish or perish

Vezměme si nejprve univerzity jako celek. Počet citací je jedním z indikátorů, podle kterého se umisťují v žebříčcích nejlepších škol světa. Zjednodušeně řečeno, to, jak často někdo cituje z publikované práce akademického pracovníka školy, má dopad na její umístění v žebříčku. A to zase může mít vliv na to, jaký je o studium na dané škole zájem.

Publikování je také kritériem pro získání vyšších akademických titulů. Například uchazeč o jmenování docentem musí mít kromě jiného minimálně dvacet publikovaných textů. A ještě jeden příklad. Publikace může rozhodovat i o otevření nového studijního oboru. Bez nich totiž nemusí být považován za relevantní a akademici budou na jeho provoz získávat finance jen těžko.

Právě publikační činnost tak může tvořit hranici mezi úspěchem a neúspěchem, respektive ufinancováním a neufinancováním, čímž se dostáváme k predátorským časopisům.

Zneužívání zavedeného modelu

„Predátorský časopis/vydavatel zneužívá business model placených open access časopisů,“ píše se na webu Univerzity Karlovy. Open access znamená, že články časopisu jsou zdarma přístupné. Náklady pak nese samotný časopis (například univerzitní vydavatelství či vědecká komunita), a nebo za publikování článku zaplatí autor.

Zaplatit si za to, že vám někdo publikuje odborný článek může z pohledu lajka působit jako pochybná praktika. Vlastně to tak ale v odvětví funguje naprosto běžně. Spisovatelé publikují knihy samonákladem, nebo jim jejich dílo vydá nakladatelství, které počítá s tím, že se mu investice vrátí na prodejích.

To, že za publikování chce časopis peníze, tak ještě neznamená, že je predátorský. Predátorskou praktikou už ale je, když text neprojde recenzním řízením. Predátorské časopisy totiž publikují cokoliv s vidinou toho, že jim za to autor zaplatí. Do světa se tak můžou dostat i nekvalitní texty s chybami. Právě na špatnou kvalitu upozorňovali odborníci v souvislosti se čtyřmi texty kandidáta na ministra Pavla Tuleji, které vyšly v predátorských časopisech.

„Celkem čtyři články, jejichž obsah lze dohromady vytvořit maximálně za den práce (pokud už chce člověk takovou zbytečnou prací den strávit),“ zhodnotil pro server Seznam Zprávy vědec působící na americké New York University Jaroslav Borovička. Vedoucí Katedry národního hospodářství na Univerzitě Karlově Libor Dušek si zase všímal špatné angličtiny.

„Kdyby potenciální ministr Tuleja publikoval v Journal of Czenglish Studies, šlo by o originální příspěvek. Ale tohle? Jak vůbec tohle může akademik někam poslat? Tady vidíte, jak fungují predátorské časopisy – nic nekontrolují, tisknou cokoli, co se tváří jako věda,“ uvedl. Tuleja se nakonec nominace na ministra vzdal.

Predátorský časopis tak můžete poznat podle textů, které publikuje. „U neznámých či nových časopisů/vydavatelů věnujte pozornost ověření kvality,“ radí Univerzita Karlova. Dalším znakem predátorského časopisu, který na první pohled už nemusí být úplně patrný, jsou lživé informace. Ať už o členech recenzní komise nebo o samotném časopisu a jeho údajném renomé. Proklepnout si ho můžete například v databázi Scopus.

„Nejste-li si jistí důvěryhodností zvoleného časopisu, (…) poraďte se svým školitelem, fakultní knihovnou nebo kolegou v oboru,“ přidává na závěr doporučení Univerzita Karlova.

Zdroje: Univerzita Karlova, Seznam Zprávy