Irena Křížová: Člověk by si měl plnit sny nezávisle na věku

„Impulsem mi byla kolegyně z práce, která studuje dějiny umění. Tak dlouho jsem nadšeně poslouchala její zážitky a nové poznatky, až jsem se sama přihlásila na další vysokou školu,“ líčí začátek svého současného vysokoškolského života Irena Křížová. Další školou nemyslí jen jednu výšku, ale rovnou dvě. Od minulého roku je studentkou muzeologie a pedagogiky na Masarykově univerzitě.

Proč jste se rozhodla nastoupit na další vysokou školu?

K oběma oborům jsem celý život tak nějak směřovala. Vedla jsem různé kroužky na gymplu, trénovala volejbal dorostenky a práce s dětmi mě bavila. Po nepřijetí na výšku kvůli velkému počtu uchazečů jsem nastoupila jako učitelka ve školce, což mě také bavilo, ale chtěla jsem víc, chtěla jsem studovat. Podala jsem si přihlášku na stavební fakultu, kde kdysi studoval můj otec. Doufala jsem, že mám po něm buňky na to tenhle obor vystudovat. Přijali mě. Studium mě nakonec bavilo hlavně díky spolužákům a taky proto, že se ráda dozvídám nové věci. Jenže současná práce mě v mnoha ohledech neuspokojuje, a tak jsem po nahlodávání kolegyní novou školu zkusila.

Proč jste se zapsala rovnou na dvě studia?

Přihlásila jsem se na dva obory s tím, že snad vyjde alespoň jeden. Když mě přijali na oba, nevěděla jsem, pro který z nich se rozhodnout. A to bohužel nevím doposud, tak s sebou vláčím břemeno dvojnásobné zátěže dál a doufám, že se mi s fůrou štěstí podaří dokončit obě studia.

Přihlášku jste si podala v době, kdy na výšce začala studovat vaše nejstarší dcera. Jak se na vaši snahu dívala?

Šokovalo ji to a myslela si, že jsem šílená. Ale díky ní jsem viděla, že je na výšce vše jinak než za našich studií. Zatoužila jsem více rozumět prostředí vysokých škol a také tomu, jak dcera studuje a jak to ve vysokém školství dneska chodí. Brala jsem to jako životní zkoušku, jako recesi pro dceru… a ono to vyšlo. Nakonec jsem na studium nastoupila s osvobozujícím pocitem, že já CHCI a NEMUSÍM, jelikož práci a titul už mám. Byla jsem nad věcí, brala jsem to jako koníček. Ve druhém semestru se ten pocit změnil na PŘECE SE TEĎ NEVZDÁM a nyní je to hodně o tom MUSÍM. Ale pořád je to má svobodná volba.

Počítáte s tím, že získané tituly a poznatky nějak zúročíte?

To je dost těžká otázka… Celý první ročník jsem se divila, že se dokážu na škole udržet. Dokončené studium je pro mě zatím sci-fi, ale pokud to vyjde, budu se snažit změnit zaměstnání, a to bude v mém věku problém. Snad by se dala má studia skloubit v muzejní praxi, což je můj malý sen. A tituly? Ty jsou pro mě až na posledním místě, pro mě je fajn, že si mohu pod odborným vedením prohlubovat znalosti a vědět víc. Inteligentních lidí i bez titulů je dost, naštěstí. Pro mě je důležitější cesta, kterou jdu studiem, ne cíl.

Jak se vám líbí styl kombinované výuky?

Styl výuky se mi líbí, i když plnění zadaných úkolů se někdy zdá nesplnitelné pro mě i pro spolustudující. Na pedagogice máme každých čtrnáct dní v pátek celodenní přednášky, které se snažím navštěvovat pravidelně. Informace nám podávají většinou v e-learningu, což je fajn. Ve druhém semestru byla obrovskou zátěží seminární práce do Úvodu do pedagogiky. Měli jsme měsíc na přečtení čtyř knih od Platóna, Rousseaua, Komenského a Tolstého, celkem nějakých patnáct set stran textů v češtině. Ten měsíc jsem neprožila jako člověk, ale jako šílený čtenář. Četla jsem všude a pořád, dělala výpisky, nutila své děti, aby mi pomohly přepsat ručně psané poznámky do počítače, já mezitím dál četla a psala… v práci jsem místo oběda v polední pauze taky četla a psala… byla to hrůza a děs pro mě i celou rodinu, děti nenávidí dodnes Rousseaua a Komenského. Dalším problémem jsou anglické texty, které musíme číst, znalosti angličtiny nemáme my starší nejlepší. Zato muzeologie se dá zvládat s menší námahou než pedagogika. Máme možnost využívat nabídek účasti na různých odborných přednáškách, nyní dokonce spolupracujeme v rámci nového předmětu na internetové Encyklopedii města Brna. Výuka je velmi zajímavá a v jednom z předmětů jsme se dokonce učili informace, které ani studenti dějin umění neznají tak podrobně. Jsem velmi spokojena. Jediné, co mě mrzí, je má paměť, která už neslouží jako kdysi.

Pro mladé studenty často představují nové známosti z výšky ten největší přínos, který jim škola dává a tráví s nimi většinu času. Spřátelila jste se na nové škole se svými spolužáky?

Spřátelila jsem se s mnoha milými a zajímavými lidmi. Hlavně při studiu muzeologie jsem se setkala s takovými, které bych za běžných okolností určitě nepotkala – restaurátory, knihovníky, památkáře, kunsthistoriky, správce depozitářů, správce hradů apod. Za to jsem moc ráda. Blahořečíme všichni serveru Spolužáci, díky němuž jsme společně komunikovali hlavně z počátku studia, když jsme se ještě moc neznali. I nyní má své využití při hromadných komunikacích a přenosech dat, především v případech, když nemůžeme z různých důvodů navštívit přednášky. Jinak samozřejmě komunikujeme telefonicky, přes emaily a tak. S některými jsem se setkala i mimo školu a doufám, že ještě setkám.

Jak stíháte studium i práci?

Zaměstnání je kapitola sama pro sebe. Tam nemám na růžích ustláno. Pracuji spíš v mužském kolektivu, kde je studium na universitě podřadnou a vcelku zbytečnou zábavou. Navíc v mém případě nepochopitelnou, když jsem inženýrka z techniky… Navíc se podle nich nemohu dostatečně věnovat pracovním problémům. O vybírání přesčasů k návštěvě přednášek ani nemluvě. Dovolené nemám tolik, abych ji mohla celou věnovat studiu. Raději o svém studiu moc nemluvím, je to tam tabu. Zkouškové období je pak nejhorší, co se týče času.

Jak jej přežíváte?

Těžce. Sama bych nikdy nečekala, co jsem někdy schopna vydržet. V některých momentech člověk funguje jako stroj, jede na úsporný režim myšlení, vypíná méně důležité na úkor toho momentálně nejdůležitějšího. Kolem zápočtů a zkoušek jedu až na tři sta procent, připadám si pak jako masochista. Ale ta úleva po ukončeném zkouškovém, která přijde asi po čtrnácti dnech, v nichž chci jen spát, nevidět ani jeden text nebo knihu a už nikdy nenavštívit ani jedno muzeum či výstavu (úsměv), ta je skvělá.

Komu byste studium další vysoké školy při práci doporučila a koho byste od podobného nápadu naopak odradila?

Studium bych doporučila každému, kdo se cítí se současným zaměstnáním nespojen a chce něco adekvátnějšího. Také tomu, kdo nechce zakrnět. Nikdy není pozdě na nový začátek nebo změnu a člověk by si měl plnit sny až do konce života nezávisle na věku. Nedoporučuji to někomu, kdo nemá odvahu na nové věci vyžadující velké sebezapření a překonávání se, tomu doporučím raději samostudium, kde nejsou ani termíny ani zkoušky.

Co je zatím nejcennějším přínosem vašeho nového studia?

Velké množství poznatků a zdrojů informací, znovuotevřený prostor poznávání. S tím bohužel zároveň souvisí i zjištění, že je nekonečné množství toho, co bych chtěla poznat a nepoznám. Potom samozřejmě přátelé ze školy, duchaplné prostředí i vyučující, genius loci budov university, přesvědčení, že mladí jsou moc fajn díky jejich energii i názorům. Taky lepší komunikace s mojí dcerou o jejím studiu, důkaz pro své děti, že „když se chce, tak to jde“ a „když nemůžeš, tak ještě dvakrát můžeš“. Snad jim dávám dobrý vzor pro jejich vlastní studium. Domnívám se, že pro mnoho lidí by bylo studium či samostudium užitečným trávením volného času. Ubylo by hlouposti.