Českým studentům chybí respekt k učitelům, říká Josh

„Po tom, co New Orleans postihl hurikán Katrina, bylo docela těžké tam najít práci. Rozhodl jsem se tedy, že odejdu. Rok předtím jsme se sestrou procestovali Evropu a z toho všeho mě nejvíc zaujala Praha, takže volba nakonec padla na ni,“ vzpomíná Josh na samé počátky svého rozhodnutí.

Původně přijel za prací, ale brzy mu došlo, že by ten čas strávený v Čechách mohl využít poněkud hodnotněji – studiem. Ačkoli už absolvoval dějiny filmu na univerzitě v Miami, hledal tentokrát mezi trochu exaktnějšími obory. Nakonec se přihlásil na VŠE, přesněji na Mezinárodní obchod se zaměřením na střední Evropu (International Business – Central European Business Realities). Jde o jeden z celkem čtyř nabízených magisterských programů vyučovaných v angličtině, které – narozdíl od jednosemestrálních výměnných studijních pobytů – trvají klasicky dva roky.

Spolu s Joshem je v ročníku dalších dvacet studentů z různých koutů světa. Jeden z nich je dokonce z České republiky, což jen potvrzuje, že tyto programy nejsou určeny pouze cizincům. Studium je sice zpoplatněno, ale jak Josh podotýká, školné je tu pro něj stále několikanásobně nižší než v Americe.

Cizinci v tandemu Každý ze zahraničních studentů má pak k dispozici svého „buddy“, tedy jakéhosi průvodce z řad svých českých protějšků, který by mu měl pomoci se zorientovat v nové škole a (pro mnohé) i v nové zemi. To je však podle Joshe asi jediný bližší kontakt, který zahraniční studenti s těmi českými mají, protože až na výjimky se na přednáškách s žádnými nesetkají. Pak už možná jen na kolejích. On sám si však na nedostatek přátel nestěžuje, protože za ty dva roky, co žije v České republice (přijel v únoru 2006), a navíc díky své lektorské profesi již poznal nejen mnoho Čechů, ale také Američanů, kterých v Praze žije už docela početná skupina.

Mimo tuto „nadstandardní službu“ organizuje VŠE pro zahraniční studenty nejrůznější poznávací výlety a další společné akce.

Česká „dochvilnost“ A jak Josh vnímá rozdíly mezi českou a americkou univerzitou? „Co se času stráveného domácí přípravou týče, tam je to asi zhruba stejné, ale celkově bych řekl, že je pro mě studium na VŠE o něco snazší než na škole v Miami. Co mě ovšem překvapilo, je, že u vás chodí nejen učitelé, ale i spousta studentů na přednášky pozdě – někdy je to pět, jindy i deset minut… To se ve Státech opravdu moc často nestává,“ srovnává Josh. „Taky se mi zdá, že tady mají studenti celkově míň respektu ke svým učitelům než u nás. Ukazuje se to například tím, že se při přednášce úplně normálně baví, jakoby učitel ve třídě vůbec nebyl. To je něco, co je pro mě prakticky nemyslitelné…“

Na závěr jsme se Joshe nemohli nezeptat: Co si myslí o Češích? „Já bych je asi rozdělil do dvou skupin. Na ty mladší, kteří nikdy nepoznali, jaké to bylo žít za minulého režimu, a tak berou život s nadhledem, jsou moc přátelští, otevření novým možnostem. Naopak ti starší jsou trochu uzavřenější, a to i vůči cizincům, a těm se pak možná právě proto může zdát, že jsou Češi chladní. Ale nemyslím si, že tohle bude trvat dlouho…“ dodává Josh, který se hodně zajímá o českou historii. A čeština? „S tou to není moc dobré… Pořád se s ní nemůžu vypořádat. Ale snažím se, dokonce chodím na soukromé lekce.“

Jak Josh říká, dnes Prahu považuje za svůj domov. Byl by proto moc rád, kdyby mu škola, kterou tu studuje, dala odpovídající vzdělání ke splnění svých plánů (které se ubírají podnikatelským směrem), aby tu mohl zůstat.