Au-pair v Německu. Co to obnáší?

Prázdniny už klepou na dveře. Studenti se nemohou dočkat, až odhodí aktovky a učebnice do kouta, ale mnoho školáků zároveň řeší problém. Jak nejlépe naložit s dvouměsíčním odpočinkem? Podobné dilema trápilo minulý rok Pavlu Mrkvičkovou, dvacetiletou studentku brněnské Masarykovy univerzity. Rozhodla se, že bude pracovat i v létě. „Lákala mě možnost vyjet za výdělkem do zahraničí. Na internetu nabízeli práci au-pair v Německu, tak jsem si řekla, že to není špatný nápad.“

Pavlo, dostat se k brigádě v zahraničí určitě není jednoduché. Jaké požadavky jsi musela splňovat, aby ses mohla starat o německé dítě?

Agentuře, která zaměstání zprostředkovala, jsem musela poslat životopis a vstupní poplatek. Nutností je samozřejmě alespoň základní znalost jazyka a nějaké zkušenosti s péčí o děti. Později mi volali z německé rodiny, aby si mě otestovali. Na místo jsem musela dlouho čekat, přesto mě nakonec přijali jako výměnnou au-pair. Ta obvykle střídá vychovatelku s celoročním úvazkem, která si chce vzít na léto dovolenou.

Kam a do jaké rodiny jsi se dostala?

Bydlela jsem v malém městečku Briellu nedaleko Manheimu. Rodina mě přijala velmi dobře, přestože jsme si s Valérií, maminkou tříleté Sáry, úplně nepadly do oka. Mluvila takovou šišlavou němčinou, což mi zpočátku dělalo trošku problémy. Když jsem ji prosila, aby mluvila pomaleji, netvářila se moc přívětivě. Naopak otec Branko, původem Jugoslávec, se choval mile. A dcera byla moje zlatíčko.

Jak vypadal tvůj typický den?

Ráno jsem brzo vstala, musela jsem holčičku umýt a obléct a pak se jí až do šesti do večera věnovat. Také jsem vařila, i když mě brzy odhalili a zjistili, že mi to až tak moc nejde (smích). Naštěstí většinou kupovali polotovary, s kterými nebyl problém. Žehlila jsem Brankovy košile ušité z naprosto nežehlitelného materiálu a jednou jsem při této činnosti omylem vypálila obrovský flek na Valériiny kalhoty. Možná také proto mě příliš neoblíbila (smích). Večer jsem měla volno. Než jsem se trochu rozkoukala, zůstávala jsem v bytě, který mi přidělili. Ale později jsem se nudila, proto jsem začala jezdit na výlety po okolí. Seznámila jsem se s šedesátiletou paní. Byla to noblesní dámička s kloboukem a tlustou vrstvou make-upu, ale i přes věkový rozdíl jsme si skvěle rozuměly.

Co Tě v Německu nejvíc naštvalo?

Výchova dětí. Protože tam v podstatě žádná neexistuje. Dítě si může dělat, co chce a rodiče nejsou zvyklí je žádným způsobem kárat.

Určitě jsi za dva měsíce zažila hodně horkých chvil. Co pro Tebe bylo nejtěžší?

Získat důvěru dítěte. Předešlá vychovatelka, kterou vyhodili kvůli jejímu mafiánskému příteli, totiž holčičce řekla, že ji nebudu mít vůbec ráda, a že na ni budu zlá. Ale nejtěžší pro mě bylo loučení. Plakala Sára a já natahovala možná ještě víc.

Jak Ti tato práce pomohla v následujícím životě a co bys poradila dívkám, které přemýšlejí o podobné brigádě?

Byl to takový křest ohněm. Tím, že jsem měla svůj byt, jsem se hodně osamostatnila. Už také vím, že není jednoduché starat se o domácnost. A naučila jsem se perfektně německy, což mi pomohlo najít si zaměstnání v Česku. Pracuji jako lektorka němčiny v jedné firmě. Dívkám, které by chtěly pracovat jako vychovatelky v zahraničí, bych doporučila, aby si předem vyzkoušely, co obnáší péče o rodinu. A hlavně – aby se nebály. Je to skvělá zkušenost do života.