Rakouská monarchie na přelomu 18. a 19. století, České národní obrození

Léta 1790 – 1815 v habsburské monarchii

Josef II. (1780–90) svou osvícenskou agrární politikou, která byla nakloněná reformám, předešel revolučním excesům. Jeho následovníci to ale nepochopili, protože nechtěli pokračovat v nastoupené cestě. Příkladem toho je zrušení berního a urbaniálního patentu (z roku 1789), který převáděl robotu na peněžní plat. Zrušení vyvolalo značný odpor v letech 1790–92. Pozemkové vrchnosti se sice obávaly revoluční „francouzské nákazy“, odmítly však účinné metody prevence, jak ji navrhoval pražský univerzitní syndik T. A. Putzlacher v r. 1793 – jedná se o tzv. reluici roboty na peněžní plat.

V době osvícenského absolutismu se rozšiřuje koncentrovaná manufaktura, která ovládla soukenictví a položila základy k industrializaci tradičních center soukenické malovýroby jako např. Liberec, Jihlava, Brno… Na přelomu 18. a 19. století se předením lnu, vlny a bavlny zabývalo soustavně jenom v Čechách na 600 tisíc obyvatel (také díky potřebám armády – časté války), čili zhruba jedna pětina veškeré populace. Vedle tkaní bylo pročeské země typické také cukrovarnictví a porcelán – u zrodu těchto odvětví stál převážně měšťanský a selský stav. Vysokou úroveň řemeslné a manufakturní velkovýroby v českých zemích dokumentovala průmyslová výstava v Klementinu 1791, uspořádaná na oslavu korunovace Leopolda II. (1790–92) českým králem.

Přibližně od roku 1815 se mluví o průmyslové revoluci, s níž jsou spojovány začátky strojové výroby (poprvé u nás 1797 – Verneřice u Děčína – přádelna bavlny). Nerovnoměrné rozložení industrializace vedlo k vytváření průmyslových regionů.

Války s revoluční a napoleonskou Francií vedly k prodloužení státního dohledu nad podnikatelskou aktivitou na celá desetiletí. Kontinentální blokáda vyhlášená fr. Napoleonem I. r. 1807 jako forma hospodářské války proti Británii, způsobila velké škody českému sklářství. Zrychlil se i ústup českého plátenictví z evropského trhu. Naproti tomu však více prosperuje bavlnářství, soukenictví a železářské výroby (není konkurence V. B.).

15. března 1811 byl vyhlášen státní bankrot, hodnota papírového oběživa byla snížena na jednu pětinu a klesla i důvěra v papírové peníze. Příčinou bankrotu se stala řada válečných konfliktů, která přinesla značné zisky úzké vrstvě dodavatelů.

Prohibitivní opatření státu za napoleonských válek nejvíce postihlo české země. Proto se vývoz v letech 1790 – 1839 z Čech pouze ztrojnásobil, kdežto v Dolních Rakousích se zdvacetinásobil.

Leopold II. (1790 – 1792)

Poté, co 20. února zemřel ve Vídni Josef II., jehož vláda se považuje za vrchol osvícenského absolutismu v habsburské monarchii, trůn připadl jeho o šest roků mladšímu bratrovi Leopoldovi. Ten sice sdílel osvícenské názory svého předchůdce, avšak podlehl tlaku šlechty a církve a učinil řadu ústupků k uklidnění atmosféry v monarchii. Po roce 1791 byla zostřena cenzura, která postihla nejen spisy francouzských osvícenců, ale i česky psané brožury a mnohé německé spisy.

21. srpna – 24. září 1791 proběhla v Praze v Klementinu první průmyslová výstava na evropské pevnině. Proběhla u příležitosti korunovace Leopolda II. českých králem (6. září), kterou slíbil Leopold delegaci českých stavů už v dubnu 1790.

Smrt Josefa II. a ostré vyhrocení vnitropolitických poměrů ve Francii, které upoutalo pozornost evropských mocností, zdánlivě zachránily habsburskou monarchii před nejhorším. 7. února 1792, necelý půlrok po přijetí habsbursko – prusko – saské deklaraci v Pilnici (proti revoluční Francii s cílem obnovit pořádek), podepsali zmocněnci habsburské monarchie a Pruska spojeneckou smlouvu v Berlíně. Krátce poté zemřel Leopold II. a jeho syn František II. (korunovace českým králem 9. srpna 1792) zaujal silné protirevoluční stanovisko.

František II. (1792 – 1835) a habsburská monarchie v době napoleonských válek

Francouzské Zákonodárné shromáždění reagovalo vyhlášením války „českému a uherskému králi“ (20. března 1792). Tím začala první koaliční válka s Francií (1792 – 97) a na stranu Rakouska se postavilo Rusko, Prusko a Sardinie. Přesně po 5 měsících byla zastavena rakouská a pruská vojska u vesničky Valmy francouzskou revoluční armádou. O dva dny později (22. září) vyhlásil Národní konvent Francii za republiku a 21. ledna 1793 skončil pod gilotinou Ludvík XVI. Tato událost uspíšila ofenzívu habsburské armády, která způsobila těžkou porážku francouzských vojsk u Neerwinden v březnu 1793 – to však jen rozpoutalo vlnu jakobínského teroru.

V této kritické době se Prusko a Rusko zaměstnávaly druhým dělením Polska a pacifikací Kosciuszkova povstání (vše 1793). Téměř osamocená rakouská armáda byla po několika porážkách zatlačena daleko od severofrancouzských hranic, zatímco Prusko uzavřelo za zády svého spojence s Francií separátní mír. Počátkem roku 1795 se pokusila ruská a pruská diplomacie usmířit habsburskou monarchii podílem z třetího dělení Polska (Západní – Nová Halič). Po řadě porážek od generála Napoleona Bonaparta podepsal 17. října 1797 František II. mír v Campo Formiu. Rezignoval na Rakouské Nizozemí (prohra u Fleurus – 1794) a Milánsko.

V roce 1799 byla vytvořena druhá protifrancouzská koalice – Anglie, Rusko, Rakousko a Turecko. Rakousko vstoupilo do války v květnu, kdy francouzské direktorium formálně vyhlásilo válku Františkovi. Zpočátku dosáhla za pomoci ruských vojsk habs. monarchie některých úspěchů, ale pro neshody mezi dvěma největšími spojenci – Ruskem a Velkou Británií, zůstala opět na kontinentě osamocena. Po porážce u Marenga a Hohenlinden roku 1800 uzavřela následujícího roku mírovou smlouvu s Francií v Lunéville, která potvrdila stav dohodnutý už v Campe Formiu. 11. srpna 1804 František II. přijal hodnost císaře rakouského a od té doby se nazýval František I.

Téměř za rok se císař přidal k 3. protifran­couzské koalici. Napoleon, který se mezitím stal císařem Napoleonem I., zaskočil v jižním Německu a Ulmu rakouskou armádu a přinutil ji kapitulovat. 13. 11. 1804 obsadil Vídeň a asi v téže době se fr. jednotky objevují v Klatovech, Kaplici, v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci a Pelhřimově. Hlavní část Napoleonovy armády se však přesunula k Brnu, zatímco ruská vojska s rakouskými jednotkami se soustřeďovaly u Pelhřimova. Přestože měli spojenci početní převahu, využil Napoleon v bitvě u Slavkova (2. 12. 1805) zdejšího terénu k mistrnému vítězství. tato bitva se zapsala do historie jako bitva tří císařů – Františka II., Alexandra I. a Napoleona I. Koncem roku byla v Bratislavě podepsána mírová smlouva (26. 12.), jíž Rakousko opouštělo protifr. koalici a odstupovalo Tyroly, Vorarlbersko, Benátsko, Istrii a Dalmácii.

6. srpna 1806 oznámil císař zánik Svaté říše římské národa německého. Císař rezignoval na titul císaře římskoněmeckého a začal užívat titul císaře rakouského. Aby se zvýraznilo, že je také králem českým (a uherským), začalo se též užívat zkratky c. k.

Krátce nato rozdrtila Francie Prusko vojensky tak, že na řadu let zmizelo ze společnosti evropských mocností. Roku 1809 se pokusilo Rakousko využít Napoleonových potíží se vzbouřeným Španělskem a s podporou Velké Británie vyhlásilo Francii novou válku. V květnu 1809 se sice podařilo vévodovi Karlovi porazit Napoleona u Aspern, ale počátkem prosince prohrál u Wagramu. Napoleon zde však musel nasadit všechny síly a tak podmínky mírové smlouvy ve vídeňském Schönbrunnu 14. 10. 1809 byly pro Rakousko přijatelné. Zůstalo stále evropskou velmocí, i když ve stínu Francie. Protože potíže ve Španělsku vzrůstaly pokusil se fr. císař pomocí hraběte Metternicha získat Rakousko za spojence. Znamením změny se stal sňatek Napoleona s dcerou rak. císaře Marií Luisou. František I. se zavázal poskytnout Francii pomoc při chystané výpravě do Ruska. Ale podle tajné dohody s Alexandrem I. rakouský armádní sbor o síle 30 000 mužů do bojů vůbec nezasáhl. Po naprostém nezdaru rakouských armád v Rusku roku 1812 uzavřelo Rakousko s Ruskem příměří.

12. července až 10. srpna za účasti zástupců všech válčících stran (Ruska, Pruska a Francie), pozorovatelů (Anglie a Švédska) a zprostředkovatele (Rakouska) proběhlo v Praze jednání o míru (tzv. mírové podmínky) . Žádná z válčících stran však neměla zájem na uzavření míru. 11.srpna Rakousko vypovědělo válku Francii – pátá koaliční válka. Poté, co ruské, rakouské a pruské jednotky porazily francouzské vojsko u Chlumce 29. – 30. srpna 1913, a po bitvě národů u Lipska 16. – 19. 10. 1813 (porážka hlavní Napoleonovy armády) byla otevřena cesta ke konečné porážce Francie. Byl zahájen mírový kongres, který zasedal ve Vídni 14.9.1814 ‑ 19.6.1815. Ukončil epochu válek s revoluční a napoleonskou Francií a jeho záměrem byla restaurace politických poměrů v Evropě k roku 1792, obnovení práv svržených dynastií (zvl. Bourbonů) a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti vůči revolučním ideologiím a hnutím. Mimo jiných územních zisků se stal rakouský císař hlavou Německého spolku, který nahradil bývalou římskoněmeckou říši, respektive Napoleonův Rýnský spolek. České národní obrození

České dějiny první poloviny 19. století bývají tradičně vykládány jako dějiny českého národního hnutí, neboli národního obrození. České dějiny této doby ovšem nejsou nic více a nic méně než součást dějin evropských, zasahují je stejné myšlenkové a kulturní proudy, utvářejí se podle týchž politických a sociálních podmínek. České země stejně jako Evropa prošly složitým procesem přeměny starých feudálně stavovských struktur v moderní občanskou společnost a byly zasaženy novými liberálními myšlenkami. Rozvoj továrního průmyslu založeného na strojové výrobě ničil středověké cechovní řemeslo, železnice zkracovala vzdálenosti, novinové zpravodajství pohotově seznamovalo veřejnost s děním domácím i ve vzdálených částech světa a zároveň ovlivňovalo veřejné mínění, se kterým musí politici počítat. Tyto procesy bývají také označovány jako konec světa malých struktur – lidé jsou integrováni do vyšších, rozsáhlejších a početnějších celků. Hlavní identitou se stává národ. Jisté české specifikum spočívalo pouze v tom, že moderní český národ se formoval v podmínkách mnohonárodnostní habsburské monarchie, kde Češi zaujímali postavení národnosti nižší kategorie, kde státní správa, vyšší vzdělání a společenský vzestup byl vázán na užívání německého jazyka. Jazyková hranice byla pojmem geografickým i sociálním. Uvědomělí čeští vlastenci tvořili jen velice malou skupinu (zvláště v prvních desetiletích 19. století). Masy česky hovořícího obyvatelstva dosud nebyli národním vědomím takřka vůbec zasaženy. Vedle Čechů zde žili ještě Němci a Židé, kteří se teprve rozhodovali, ke které skupině se přidat.

V prvních desetiletích 19. století stála šlechta u vzniku řady institucí. Nejvýznamnější je určitě Vlastenecké (dnes Národní) museum, založené v Praze roku 1818 z iniciativy hraběte Kašpara ze Šternberka. Ve 30. a 40. letech přispěl k liberalizaci veřejného života např. hrabě Lev Thun. Vlastní střed českého národního hnutí však byl v středních vrstvách – hl. inteligence. S těmito vlastenci spojoval šlechtu i intenzívní zájem o českou minulost – spíše než k podpoře jazykového úsilí používala historických argumentů jako důkazu nepřerušené právní kontinuity českého státu. K oběma národním hnutím v Čechách – českému a německému – se šlechta stavěla neutrálně.

Vznikající české národní hnutí se orientovalo hlavně na pěstování jazyka, usilovalo o vytvoření gramatických pravidel a jeho celkovou kultivaci. Existovalo několik teorií: bohemismus – české zemské vlastenectví, které kladlo důraz na historickou tradici českých zemí, panslavismus – Češi jsou součástí velké rodiny slovanských národů – hlavní zde jsou Rusové (Jungmann, Kollár), austroslavismus – představa českého státu se samosprávou, ale v rámci Rakouska (Palacký, Rieger…).

Dalším projevem byl historismus. Jeho nejznámějšími projevy je obliba kronik, které popisují českou minulost (Hájek z Libočan), a samozřejmě zfalšování údajných staročeských literárních památek – Rukopisů královédvorského a zelenohorského, jež se vynořily v letech 1817 a 1818 (Václav Hanka a Josef Linda). Již roku 1829 vzniká projekt české encyklopedie, který zatím nevyšel, měl však za následek založení Matice české 1.1.1831, která se stala hlavním nakladatelstvím rozšiřujícím původní uměleckou i vědeckou literaturu. Čeští literáti opěvovali krásy české vlasti – poklidnou hladinu vlastenecké idyly rozvířila osobnost Karla Hynka Máchy svým Májem (1836). Důležitý byl také monumentální Jungmannův slovník.

Během 30. let dochází k nebývalému rozmachu českého hnutí – Palacký…Národní hnutí se také začalo výrazně politizovat. Pojem vlastenec začíná být synonymem pro pojem občan. Důležitou roli sehrál český žurnalista Karel Havlíček Borovský. Zvláště ve 40. letech vznikají organizace, z nichž se formují politické strany. Rakousko v době předbřeznové

Svatou říši římskou vystřídal Německý spolek, který spojoval 35 států a 4 svobodná města. Předsednictví Spolkového kongresu si vyhradilo Rakousko. Na Francouzský trůn byla opět navrácena dynastie Bourbonů, její zástupce hrabě Talleyrand docílil toho, že se s Francií jednalo jako se sobě rovným a byly jí ponechány předrevoluční hranice. Trvání a neměnnost vídeňského uspořádání měla zajistit mezinárodní Svatá aliance – charta evropské kolektivní protirevoluční bezpečnosti (Metternich).

Čecha a Morava spolu souvisely jen příslušností k habsburské monarchii, v čele stála zemské gubernia podléhající přímo centrálním úřadům ve Vídni. Svou vnitřní politikou se Rakouské císařství netěšilo v Evropě nejlepší pověsti a bylo, vedle Ruska, pokládáno za nejzaostalejší režim kontinentu. Je to doba metternichovského absolutismu. Avšak nemenší zodpovědnost za situaci v monarchii měl i sám císař František, zatímco Metternich, alespoň v počátcích své vlády, usiloval o zavedení určitých reforem. Je proto výstižnější mluvit o systému františkovsko – metternichovském­.Základní zásadou tohoto systému je snaha zabránit revoluci a jakýkoli pokus o změnu byl považován za revoluci. Nejlepší ochranu proti „spiklencům“ viděl panovník v tajné policii, která kontrolovala nejen veřejný život ale i život privátní – špiclování, kontrolování korespondence. Od této doby se datuje ona pověstná rakouská byrokracie, která každou maličkost poslala vyšší instanci a nakonec nevyřídila nic. Za oporu monarchie byla považována masa obyvatelstva a nepřítel byl hledán mezi inteligencí. Agónie režimu byla ještě zřetelnější po smrti Františka a nástupu Ferdinanda I. (V. – jako český král).

Ferdinand I. – V. (1835 – 1848)

Když nastoupil na trůn bylo mu 42 let, byl slabomyslný a postižený epilepsií. Vládu však za něj vykonávala státní rada pod předsednictvím císařova strýce arcivévody Ludvíka, v níž zasedal kníže Metternich a český šlechtic hrabě František Antonín Kolovrat. V praxi se jednalo o triumvirát stárnoucích mužů, jehož neschopnost byla umocňována vzájemnými neshodami. V této době upadá jak represivní složka, tak byrokracie. Ta je tak špatně placena, že se nechává zkorumpovat, svou práci vykonává laxně, nebo ji úplně sabotuje.