Československo po roce 1948

Po Únoru 1948 obsadily milice sekretariáty nekomunistických stran, levicové menšiny v nich vytvořily akční výbory a „očistily“ své strany. Počet členů nekomunistických stran byl redukován. V obcích a závodech se zakládaly prokomunistické akční výbory, antikomunisté se odstraňovali z pracovišť, veřejných funkcí, armády a vysokých škol.

V květnu 1948 je Ústavodárným národním shromážděním přijata nová ústava. Měla zaručovat demokratické svobody, právo na práci a vzdělání, soukromé podnikání do 50 zaměstnanců – to vše ve skutečnosti potlačeno. Voleb 1948 se zúčastnila jednotná kandidátní listina (většinou komunisté), podle zfalšovaných výsledků získala Národní fronta 89% hlasů. Beneš abdikoval a prezidentem se stal Gottwald, v čele vlády stanul Antonín Zápotocký.

Protikomunistické demonstrace byly tvrdě potlačovány. Emigrovalo asi 25 000 lidí (např. Ferdinand Peroutka, Sergej Ingr, Erazim Kohák, Rafael Kubelík a další). Zákon č. 231 právně i politicky zastřešil postup, který byl použit během únorových událostí proti odpůrcům komunismu. Zřizovaly se pracovní tábory pro nepohodlné osoby.

V hospodářství proběhla druhá vlna znárodnění, která zasáhla téměř 95% průmyslu. Začalo združstevňování vesnice, rolníci byli postihováni nesplnitelnými povinnými dávkami a za neplnění trestáni. Dělníci byli v podstatě připraveni o všechny prostředky k prosazení sociálních, mzdových a pracovních požadavků a práv. Odbory se dostaly do rukou komunistů. Roku 1949 se zřídila RVHP, která chtěla dosáhnout nezávislosti na kapitalistickém světě. Přijal se zákon o jednotných zemědělských družstvech. Investovalo se do odvětví s dlouhou výstavbou (těžký průmysl, vojenská výroba) na úkor spotřebního průmyslu a bytové výstavby. Převzala se sovětská soustava řízení a plánování, plán se vydává centrálně a direktivně, hlavním ukazatelem je hrubá výroba. Pětiletý plán v roce 1953 je víceméně splněn, ale za cenu těžkých ekonomických disproporcí a poklesu životní úrovně. Násilně se kolektivizuje. Měnová reforma z roku 1953 výrazně znehodnotila peníze.

Probíhaly tisíce procesů s odpůrci režimu. Akce byly nejprve namířeny proti nekomunistickým politikům, potom probíhaly i čistky v rámci strany. Oběťmi byli duchovní, diplomaté, účastníci nekomunistického odboje (letci), šiřitelé tiskovin, vojáci, trockisté, hospodářští činitelé. Likvidovala se inteligence (spisovatelé, učitelé, úředníci), která se nahrazovala nedovzdělanými dělníky. Církev byla pronásledována zaplétáním duchovních do „protistátních spiknutí“. Zákony podřizují církev státu.

Přicházejí sovětští poradci, STB často nutí vyslýchané k podepsání výpovědi, procesy se konají i bez soudu či svědků. Objevují se monstrprocesy s duchovními, vojáky (gen. Píka). Největší politický proces byl s Miladou Horákovou (a dalšími 12 lidmi), bývalou poslankyní národních socialistů, která byla obviněna z přípravy puče a popravena. Odehrávaly se procesy s partyzány, s vatikánskými agenty v Československu, s armádními důstojníky, s vesnickými „boháči“. V roce 1952 v procesu s vedením protistátního spikleneckého centra bylo vyneseno 11 trestů smrti (R. Slánský, V. Clementis,…) Oběťmi politických procesů bylo přes 80 000 lidí, vyneslo se 180 rozsudků smrti.

Veškerá rozhodnutí v té době dělal politický sekretariát KSČ (Gottwald, Čepička, Zápotocký, Široký, Kopecký, Novotný). Po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953 se stal prezidentem Zápotocký a prvním tajemníkem Novotný. Konsolidovalo se hospodářství, omezila výroba těžkého průmyslu a zvýšil se spotřební průmysl. Zlepšilo se zemědělství a omezily politické procesy. Roku 1955 byla uzavřena Varšavská smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci.

Na dvacátém sjezdu KSSS (únor 1956) odhalil Chruščov chyby kultu osobnosti a odsoudil stalinismus. Vedení KSČ je ale konzervativní a pouze amnestuje většinu žijících odsouzených z politických procesů. Přesto se rýsuje opoziční proud v rámci KSČ. Po smrti Zápotockého (1957) se prezidentem stává Novotný. Zvyšují se pravomoce podniků, zdůrazňují se kvalitativní ukazatele před absolutním objemem.

V červenci 1960 je vyhlášena nová ústava. Přináší nový název ČSSR, omezuje pravomoce Slovenské národní rady a zakotvuje vedoucí roli KSČ. Přezkoumávají se politické procesy a všichni odsouzení jsou rehabilitováni. Pětiletka 1961–1965 končí totálním krachem a je přijat návrh ekonomů na omezení direktivního plánování a zesílení tržních prvků. Množí se diskuze o společenské reformě. Názory Novotného a lidí kolem něj se odcizují většině společnosti. Mělo dojít k demokratizaci, ale ne k stranické pluralitě.

V dubnu 1968 dostaly vrcholné orgány nové zastoupení, prezidentem se stal Ludvík Svoboda. Byl přijat Akční program, který odsuzoval potlačování demokratických práv a svobod lidu, uznával nutnost přetvořit celý politický systém, sliboval vypracování nové ústavy, navrhoval hospodářské reformy, zvyšoval pravomoci podniků, dovoloval drobné osobní podnikání apod. Po okupaci nebyl program uskutečněn. Vznikají nové politické organizace (Klub angažovaných nestraníků, K 231), vzrůstá radikalismus, volá se po přechodu k parlamentní demokracii. Tato situace vyvolává v Moskvě, Berlíně a Varšavě znepokojení, Brežněvova doktrína nabádá k obraně socialismu a mezinárodního postavení socialistických stá­tů.

Socialistické státy charakterizovaly situaci v ČSSR jako nástup reakce podporované imperialismem. Vše vyvrcholilo 21. srpna 1968 vpádem sovětských, bulharských, maďarských, německých a polských vojsk do ČSSR. KSČ přijalo prohlášení, že k okupaci došlo bez vědomí prezidenta i dalších ústavních činitelů a že okupace je popřením základních mezinárodních práv. Obyvatelstvo s okupací spontánně nesouhlasilo, demonstrovalo, stávkovalo, několik desítek lidí bylo zabito.

Mimořádný sjezd KSČ žádal odchod okupantů. Okupanti počítali s vytvořením dělnicko-rolnické vlády. Čelní představitelé byli odvlečeni do SSSR. Prezident Svoboda odmítl jmenovat jakoukoliv novou vládu nebo podepsat jakoukoliv listinu bez zatčených stranických činitelů. Dne 23. srpna odletěl Svoboda a další do Moskvy, kde jednali s KSSS. Výsledkem jednání bylo: sovětská vojska zůstávají v ČSSR, mimořádný sjezd byl prohlášen za neplatný, zákaz jakékoliv kritiky postupu SSSR, nastoupení normalizace poměrů.

Prvním tajemníkem se stává G. Husák a začíná první vlna normalizace. Mnoho lidí odchází do emigrace. Zavedena je cenzura a vyvíjen normalizační tlak. V říjnu 1968 je přijat zákon o federalizaci, který ČSSR rozděluje na dvě národní republiky s dvěma národními radami. Nyní tedy působí federální, česká a slovenská vláda. Koncem roku se k moci dostává probrežněvovská frakce (požadují tvrdé čistky).

Dne 16.1.1969 se na Václavském náměstí upálil student filozofické fakulty Jan Palach, tímto činem chtěl probudit obyvatelstvo z posrpnové letargie a znovu vznítit odpor proti okupantům. Jaho pohřeb vyzněl jako národní manifestace. Sovětská vláda zvýšila svůj nátlak na Dubčekovo vedení, Brežněv chce definitivně zlikvidovat reformisty a odvolává Dubčeka. Ke květnu 1970 se váže smlouva mezi ČSSR a SSSR o vzájemné pomoci a spolupráci, která uznává vazalskou závislost. V prosinci 1970 ÚV KSČ přijal poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. Dokument se stal základem normalizačního programu a prezentoval sovětskou akci jako „bratrskou pomoc“ a československé události roku 1968–1969 jako „kontrarevoluci“.

Politické procesy v souvislosti se srpnovými událostmi se odehrávaly v letech 1970–1972, v průběhu dalšího dvacetiletí byli souzeni zejména činitelé Charty 77 a dalších ilegálních hnutí; tresty se v průměru pohybovaly mezi 2–4 roky vězení. Vlna emigrace, která proběhla, obsáhla asi 75 000 lidí, mezi nimi mnoho významných vědeckých pracovníků a umělců (Forman, Škvorecký,…). Nejčastěji odcházeli do SRN, Rakouska a USA.

Počátkem roku 1977 vyzvalo nově vzniklé hnutí Charta 77 normalizační režim k demokratické otevřené diskusi. Náplní činnosti hnutí byl dohled nad dodržováním lidských práv v Československu, upozorňování ne nezákonnosti a snaha o zahraniční poblicitu těchto excesů. Páteř hutí tvořila umělecká a vědecká inteligence (v roce 1977 měla Charta 242 signatářů, v roce 1989 už 1900). Nejvýznamnějšími postavami hnutí byli: filozof Jan Patočka (utýrán při výslechu STB), dramatik Václav Havel a historik Jiří Hájek. Text Charty se vzhledem k mezinárodním závazkům nedal napadnout, signatáři proto byli pronásledováni za údajnou protistátní činnost. Ztráceli kvalifikované zaměstnání (pracovali např. jako topiči nebo kopáči), byli vězněni a dohlížela na ně Státní bezpečnost.

Od osmdesátých let docházelo k stále častějším projevům nespokojenosti, které vyvrcholily revolučním rokem 1989.