Renesance a humanismus

Od poč. 14.st. můžeme pozorovat nejprve v Itálii a pak v dalších zemích, především záp. Evropy mohutné kulturní a společenské hnutí, které vedlo k zásadním změnám v literatuře, umění, vědě, filosofii a životě vůbec. Toto hnutí nazýváme renesance (z franc. Reneaissance = obnovení, znovuzrození). Renesance vznikla v Itálii, je to úsilí o novou světskou kulturu, která měla nahradit starší feudální kulturu opírající se o církev na základě snahy obrodit římskou Antiku.

EVROPSKÁ RENESANCE

ITÁLIE

Na samém počátku renesance v lit. stojí dílo italského básníka Danta Alighurtiho, autora rozsáhlé it. psané básně Božská komedie. Hlavním hrdinou skladby je sám básník, kterého při putování Peklem, Očistcem a Rájem provází starořímský básník Vergilius a milovaná Beatrice.

Dalšími tvůrci italské renesanční literatury jsou Francesco Petrarca, autor souborů sonetů Zpěvník a Giovanni Boccaccio autor sbírky novel Dekameron. Rozsáhlé prozaické dílo obsahuje jednu rámcovou novelu a dále desetkrát deset novel, které zachycují příběhy, které si po 10 dní vypráví společnost 10 mladých lidí, kteří utekli z Florencie před morem.

FRANCIE

Francois Villon jeho dílo nejlépe vyjadřuje přechod od středověkého k renesančnímu myšlení. Vystudoval sice pařížskou Sorbonnu, ale žil jako tulák, rváč i zloděj, dokonce byl odsouzen k smti. Zemřel, vyhnán z Paříže, neznámo kdy. Básnická tvorba – Závěť (Velký testament) a Odkaz (Malý testament)- v těchto sbírkách se zamýšlí nad svým životem a krutým osudem i nad zhroucením starých jistot. Někdy bývá označován za prvního z „prokletých básníků“ (nepochopených svou dobou). Je tvůrcem tzv. francouzské (villonské) balady.

Francois Rabelais – představitel francouzské prózy; satirický román o královské rodině obrů Gargantua a Pantagruel. Vysmívá se hlouposti, prosazuje zdravý rozum a nabízí i mnoho filozofických úvah.

ŠPANĚLSKO

Miguel de Cervantes y Saavedra dovršil rozkvět španělské renesanční prózy. Jeho dvoudílný román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha se z původně namýšlené parodie na rytířské romány stal oslavou lidské touhy po pravdě, svobodě a spravedlnosti, oslavou čistého srdce. Hlavní hrdina tvoří nerozlučnou dvojici se svým sluhou. Vlivem svého bláznivého pána sluha Sancho Panza morálně roste, takže v momentě Quijotovy smrti je už také nakažen donquijotstvím. Přestože se Cervantesův román setkal ihned po vydání s velikým ohlasem, provázela autora celoživotní smůla: zranění v námořní bitvě ho připravilo o ruku, prožil pět let v otroctví v Alžíru a ani pozdější úřednické zaměstnání a obchodní podnikání ho nedokázalo uživit.

Další představitelé španělské renesanční literatury byli Lope de Vega – dramatik a básník, autor hry Ovčí pramen a Tyrso de Molina – autor dramatického zpracování lidových pověstí o Donu Juanovi ve hře Sevillský svůdce a kamenný host.

• pikareskní román (hlavním hrdinou je prohnaný šibal, sluha, putující od pána k pánovi)

ANGLIE

Vrchol anglické renesanční literatury představuje dramatik a básník William Shakespeare (1564 – 1616). Narodil se ve Stratfordu nad Avonou, odešel do Londýna, kde hrál v různých divadelních společnostech. Později byl spolumajitelem divadla. Ke konci života se usadil v rodném Stratfordu, kde také zemřel.

V prvním období své tvorby tvořil především komedie (Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Komedie plná omylů, Veselé paničky windsorské, Mnoho povyků pro nic, Jak se vám líbí, Večer třikrálový aj.) historické hry (Jindřich VI., Richard III., Julius Caesar aj.). Z této doby je i Shakespearova první tragedie Romeo a Julie o milencích dvou znesvářených rodů. V druhém období proniká do tvorby životní zklamání a pesimismus. Vznikají jeho nejslavnější tragedie Hamlet, kralevic dánský, Macbeth, Král Lear, Othello aj. Ve třetím období se vyjasňuje autorův pesimismus, píše hry Zimní pohádka, Bouře aj.

Náměty ke svým hrám čerpal ze životopisů slavných osobností, z italských a francouzských renesančních povídek i ze starých kronik. Slovem a dramatickou akcí dovedl vyjádřit vznešenost citu, hloubku vášně, bezohlednost, sobectví i nenávist a další vlastnosti lidí své doby. Vedle divadelních her proslul i sbírkou sonetů.

HUMANISMUS

V souvislostí s renesanci hovoříme také o humanismu (z lat. Humanus = lidský). Humanismus vyjadřuje nový ideál vzdělání. Středověké vzdělání směřovalo k poznání boha, humanisté chtěli poznávat především člověka. V českých zemích mohly být díky dobovým podmínkám posilovány především myšlenky humanismu, který se u nás spojil s náboženskou reformací. Řeší se otázky svobody myšlení a spravedlnosti společenského řádu. Humanisté se v literatuře projevují dvojím způsobem – latinsky a v národním jazyce.

Iniciátorem lat. písemnictví byl u nás Jan z Rabštejna – spis Dialogus – položil v něm základy latinské humanistické tvorby.

Největší osobností byl Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic se svou Žalobou k sv. Václavovi na mravy Čechů.

Důležitější než latinský humanismus byl tzv. humanismus národní. Tento humanismus pěstovaný vzdělanými měšťany užíval jako uměleckého jazyka češtiny. Jeho program formuloval Viktorin Kornel ze Všehrd v předmluvě k překladu Knih o napravení padlého od Jana Zlatoústého. V této předmluvě vytyčil požadavek, aby český vzdělanec nepracovat v oblasti literatury psané latinsky, nýbrž aby usiloval o rozvoj literatury psané česky. Šlo mu o to, aby čeština byla vypracována na úroveň klasické latiny.

Proslul i jako právník. Složil právnické dílo Knihy devatery (O práviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery).

Jan Blahoslav pocházel ze zámožné měšťanské rodiny, narodil se v Přerově na Moravě. Dostalo se mu vzdělání na zahr. univerzitách, kam byl vyslán Jednotou bratrskou. Po návratu se věnoval práci pro JB – poté co byl zvolen nejprve biskupem a poté písařem JB, usídlil se v Ivančicích na Moravě a odtud řídil celou církev. Blahoslav představuje typ mnohostranně vzdělaného humanisty, který promítá potřeby své doby do úsilí o rozvoj vzdělanosti na široké společenské základně.

Do dějin kultury se zapsal spisem Filipika proti misomusům, v němž obhajoval myšlenku o nezbytnosti vzdělání. Nejlepším dokladem jeho humanistické vzdělanosti byl jeho překlad Nového zákona, v němž uplatnil zásadu přesného textu a projevil se jako výborný znalec jazyka. Tento překlad se stal později součástí Bible Kralické a působil na ustálení našeho spisovného jazyka.

Bible Kralická vycházela v Kralicích na Moravě v 6ti svazcích. Je vzorem spisovné češtiny, dovršením jazykového vývoje v 16.st.

Autorsky se podílel na vzniku bratrského kancionálu Šamotůlský kancionál, jenž obsahuje lidové duchovní písně . V souvislosti s prací na pořádání kancionálu vznikl jeho teoretický spis Muzika, obsahující základní teorii hudby a sborového zpěvu pro neškolené zpěváky. Výsledkem dlouholetého studia mateřského jazyka byl spis Gramatika česká, v němž usiluje o ustálenou jazykovou normu češtiny

Daniel Adam z Veleslavína univerzitní profesor a později tiskař a nakladatel. Stal se zetěm nejslavnějšího pražského tiskaře Jiřího Melantricha z Aventýna, který se proslavil svým úsilím o jazykovou i tiskovou dokonalost knih. Později získal šlechtický titul; zdědil knihtiskařský závod. Nepůvodnější Veleslavínova práce je Kalendář historický, v němž ve stručném přehledu zachytil světové dějiny (těžil ze svých zkušeností profesora historie). Pořídil i čtyři slovníky pro školskou potřebu. Historické znalosti projevil i v přemluvě k edici Kroniky dvě o založení země české. Postaral se o vydaní spisu Kronika moskevská a Vypsání krajin země Ruské.