Česká literatura od roku 1989 do současnosti

Po listopadu 1989, který znamenal uvolnění veškerých kulturních vlivů, začíná obroda literárního umění, které po celá léta od roku 1948 nebylo možno oficiálně vydávat. Tento předěl však nijak radikálně neporušil souvislý proud české literatury z hlediska poetiky a estetiky.

Po roce 1989 byly zrušeny úřední cenzury a zničena byla také určitá manipulace literatury státními orgány. Padly tak zdi mezi exilovými spisovateli a širokou čtenářskou veřejností. Objevuje se mnoho samizdatových knih, které jsou velmi rozmanité. Dalším znakem „polistopadové“ tvorby, bylo spojení tří proudů moderní literatury : exilového, domácího opozičního ( samizdat, disidentská tvorba, underground … ) a oficiálního směru. Na pulty knihkupectví se dostávají knížky, jenž neprošly tehdejší cenzurou a čekaly na své vydání i 40 let např. Prométheova játra od Jiřího Koláře z roku 1950. Tímto začíná znovu objevování písemnictví 70. a 80. let. Vznikají nová soukromá vydavatelství ( Akropolis, Host, Triáda … ), obnovují se Literární noviny a časopisy např. Tvar, Host, Revolver revue, Prostor aj., přílohy novin např. Salon a udělují se prestižní literární ceny – státní cena za literaturu, Cena Jaroslava Seiferta, Cena Jiřího Ortena (určená pro začínající tvůrce ).

Hlavním proudem novodobé literatury se postupně stává postmodernismus zastoupený především spisovateli narozených v druhé polovině 20. stol. Do jeho poetiky se promítá současná literární komunikace a vztah k mediím a novým informačním systémům. Literatura bojuje s novými kulturními žánry (populární hudba, film, … )

Rokem 1989 nepřestávají samozřejmě tvořit starší renomovaní tvůrci Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Eva Kantůrková, Ivan Wernisch, Zdeněk Šmíd aj. Jedním z nejvýznamnějších spisovatelů nové literatury 90. let je

Jiří Kratochvil (1940), který pochází z Brna a tvořil již před rokem 89 se samizdatovými a exilovými periodiky. Proslul románem Medvědí román (1990), který je výrazně ovlivněn tvorbou italského autora Umberta Eca – otevřený román. Další dílo je spíše orientováno na Brněnskou historii za války a po ní : Uprostřed nocí zpěv (1992) s prvky magického realismu a Avion (1995) týkající se příběhu spisovatele poválečných let. V dalším díle Má lásko postmoderno se v povídkách vyjadřuje ke svému postoji k postmoderní tvorbě. Ve druhé polovině devadesátých let vydává již dříve napsané dílo Urmedvěd (1983 – 1999, které má znaky zvířecího eposu. Důraz je kladen na polytematičnost a na prolínání stylistických a textových rovin. V podobnou stavbu v duchu postmoderny mají i díly prozaické trilogie Příběhy příběhů, Siamský příběh, Nesmrtelný příběh aneb Život Soni Trocké-Sammlerové čili Román karneval.

Dalšími pilíři české literatury let. devadesátých jsou tzv. čtyřicátníci tedy spisovatelé narození těsně po válce a jejichž dílo zasahuje ještě do předlistopadové tvorby.

Jiří Vokolek patří k největším talentům tohoto období. Výtvarník, básník a prozaik. Z jeho díla např. lyrické pásmo Triptych ( převyprávění starozákonních legend ), knížka s prvky černého a nostalgického humoru Lov žen a jiné odložené slavnosti, dále baladická próza Pátým pádem. Nejnovějšími dílky jsou retro-román Cesta do pekel a jeho memoáry Krajiny vzpomínek. Ivan Matoušek

Výtvarník a literární tvůrce vydává své knihy, jenž vyšly již samizdatem v 80. letech např. Mezi obrazy, Nové lázně, Ego.

Alexandra Berková se nechává v dílech Utrpení oddaného Všiváka a Temná láska silně inspirovat Komenského Labyrintem světa a rájem srdce. Je jednou ze spisovatelek tvořících ve feministickém proudu literatury.

Michal Ajvaz – filozof a spisovatel v jehož díle se objevuje metafyzické téma Prahy jako křižovatky civilizačních proudů a kultury. Knihu Návrat starého varana a novelu Druhé město píše s prvky magického realismu usilující o novodobý pohled na umělecké slovo a jeho dnešní význam. I v dalších dílech např. Tyrkysový anděl pracuje s nadpřirozenem a dávnými mýty.

Další vlnou tvůrců je tzv. generace nonkonformistů ( = nepřízpusobených ) tj. spisovatelů narozených v padesátých letech. Většina z nich začíná oficiálně vydávat až na konci 80. let a počátku let devadesátých. Jejich první díla vznikají v ústraní mimo tlak cenzury. Jejich tvorba je však rozmanitá, někteří navazují na surrealismus, totální realismus, absurdní grotesky, existenciální psychologickou prózu, … .

Jedním z reprezentantů první vlny těchto autorů je Lubor Kasal

Patetický básník, který se dotýká řady osudových témat české společnosti např. sbírky Dosudby, Vezdejšina s prvky surrealismu. Další sbírky Hlodavci hladovci a Hladolet tíhnou až k apokalyptickému, tragickému výrazu a na motivy Máchova Máje napsal skladbu Jam, která je určitou parodii na rétoričnost romantické máchovy poetiky.

Pavel Rajchman – autor fantaskní a fiktivní básnické mluvy, sbírky Apeiron, Průzor do vymyšlené bytosti. Dále pak Jan Majcher ( prozaik), Petr Rákos ( romanopisec – Korvína čili kniha o havranech, Fúrie čili Kniha stíhání ), Zuzana Brabcová ( próza – v exilu Daleko od stromu, poté Zlodějina, Rok perel)

V proudu „katolického literárního undergroundu“ tvoří Skupina XXVI ( označení křesťanství za Říma ). Jedním z autorů je Roman Szpuk, Pavel Kolmačka, Ewald Murrer. Další autorskou trojicí 90. let jsou Petr Hruška ( Obývací nepokoje ), Lukáš Marvan ( Je to napsáno v čarách světa ), Václav Bidlo ( Nenápadné znamení ).

Spisovatelé narození na počátku 60. let tvoří další vlnu tvůrců tzv. nonkonformní literatury.

Iva Pekárková, Igor Chaun, Marti Komárek ( známý satirický publicista ) – Dřevěná panenka, Mefitis, Smrťáci. Irena Dousková – Hrdý Budžes ( autobiografická novela posrpnového dětství ).

Jan Balabán – Boží lano, Černý beran.

Michal Viewegh – jeden z nejpopulárnějších autorů 90. let. Svým vypravěčským uměním si získal mnoho čtenářů. Nejvíce je ceněna jeho próza Báječná léta pod psa ( autobiografické vyprávění z dětství ), Výchova dívek v Čechách ( kritika dnešní společnosti ), Nápady laskavého čtenáře ( parodie ).

Jáchym Topol – undergroundový básník a prozaik. Proslul apokalyptickou generační prózou Sestra ( jedinou záchranou od pádu hrdiny románu je osudová láska – symbolická životní sestra ) , kterou označila kritika za český román desetiletí. Dále k jeho dílu patří sbírka V úterý bude válka, novela Anděl ( katastrofický pohled na soudobou civilizaci ).

Václav Kahuda – prozaik, ovlivněn existencionalismem a civilismem. Dílo : Veselá bída, Houština, Technologie dubnového večera.

Z generací předchozích spisovatelů vystupuje v exilu ve Francii píšící Lubomír Martínek

Persona non grata, Mys dobré naděje ( prózy o hledání vlastí identity v cizině, psychické rovnováhy, východisko hledá v „cestování v sobě“). Další díla ( Nomad´s land, Palimpsest ) se dotýkají problému rozptýlené totožnosti, hledání životní jistoty v cizím světě. V novelistickém kvartetu Opilost z hloubky zkoumá českou národní mentalitu z několika různých pohledů.

Literární postmodernismus je v Českých zemích chápán jako určitá uzavřená epocha, důsledek totalitní minulosti, a nebo jako vyplývající z dnešní moderní krize umění a estetického úpadku. Avšak stále je zde mnoho autorů, kteří se k tomuto směru hrdě hlásí a tím se postmodernismus dále vyvíjí. Vzniká řada různých způsobů vyprávění a morálních poučení v závěrech děl. Hlavním tématem se stává současná novodobá civilizace s jejími problémy. Ve stínu zkušených spisovatelů Martínka, Viewegha, Kahudy a Topola postupně vyrůstají noví autoři, kteří teprve vydávají své prvotiny a ukazují svůj talent. V poezii např. Božena Správcová, Petr Borkovec, Miloš Doležal, Radek Fridrich aj. V próze Miloš Urban, Roman Ludva, Jan Jandourek, Pavel Brycz a další. Další vývoj literatury napoví její směr a vyzdvihne nové autory, kteří se pak mohu stát novými velikány České literatury.