Základní otázky speciální pedagogiky

Speciální pedagogika jako věda Speciální pedagogika – je dílčí pedagogická disciplína (obor), velmi moderní a velmi rychle se rozvíjející. Na VŠ je spec. ped. samostatný obor. Uplatnění spec. pracovníků je velmi široké. zabývá se výchovou a vzděláním lidí s postižením = =defektních (jedinců tělesně, smyslově, mentálně a mravně narušených a postižených) Defekt – defektivita, norma – normalita normalita – zdravý […]

Speciální pedagogika jako věda

Speciální pedagogika – je dílčí pedagogická disciplína (obor), velmi moderní a velmi rychle se rozvíjející. Na VŠ je spec. ped. samostatný obor. Uplatnění spec. pracovníků je velmi široké.

zabývá se výchovou a vzděláním lidí s postižením = =defektních (jedinců tělesně, smyslově, mentálně a mravně narušených a postižených)

Defekt – defektivita, norma – normalita normalita – zdravý člověk x defekt – handicap, postižení, vada, odchylka, porucha oslabení

defekt:

orgánový (nemoc infekční, vývojová vada, úraz)
funkční (chybné užívání schopností – dovednosti, výslovnost, záškoláctví

defektivita – porušení celistvosti jedince, jeho vztahů k jiným lidem, jeho sociální a pracovní uplatnění (narušení)

Postižení (defekt) má stupně:

stupeň postižení není definitivní, pomocí terapie se může zlepšovat i zhoršovat

1. lehké postižení

nehrozí vznik defektivity
výchova a náprava je zamřena na zkvalitnění péče nebo podmínek (upravení), prohlubuje se spolupráce mezi rodinou, školou, lékařem, poradnou
dítě není přeřazováno
zůstává v rodině, ve škole

2. střední postižení

znamená možnost vzniku defektivity
výchovná péče musí být upravená, speciální (třída, škola)
součástí terapie je léčba (operace, léky)

3. těžké postižení

dochází vždy ke vzniku defektivity
umístění ve speciálních zařízeních (ústavy), věnována neustálá trvalá péče
vzdělávají se v pomocných školách

Metody speciální pedagogiky

Speciální pedagog stanovuje nejprve diagnózu (pomocí diagnostických metod získává informace o povaze postižení). Na základě diagnózy vytváří prognózu (odhad dalších vývojově) a stanoví terapii (způsob léčby, nápravy, výchovy).

Základní diagnostickou metodou je metoda anamnestická = anamnéza (biografická, životopisná) ⇒ podstatou metody je sbírání údajů o postiženém i o jeho příbuzných.

Anamnéza má 3 části:

osobní

shromažďování údajů o postiženém od narození (duševní vývoj, úroveň myšlení a řeči, zájmy, úrazy, typ temperamentu)

rodinná

údaje o rodičích, prarodičích, sourozencích
objevení dědičných dispozicí (nemoc, postižení, tělesná vada, typy onemocnění)

prostředí

ve kterém se pohyboval a pohybuje
typ výchovy, rodinné vztahy
informace o zařízeních, kterými prošel, zaměstnání a vztahy na pracovišti

Druhou důležitou metodou je analýza výsledků činnosti:

práce s kresbou dítěte (vztahy rodičů k němu, jeho domov, …)

Metody nápravné (terapeutické)

na základě stanovené diagnózy a naznačení prognózy, lze použít nápravných nebo-li terapeutických metod:

redukce

zdokonalování postižené funkce (těla, handicapu), např.: tupozrakost –záměrně se zatěžuje, cvičí postižené oko, zdravé je zakryté okluzorem

kompenzace

postižená funkce se nahrazuje jinou, např.: dítě slabozraké nebo se zbytky zraku se šetří a rozvíjí se jiné funkce např.: hmat, čich, …

rehabilitace

komplexní nápravná metoda zaměřená na odstraňování defektivity, dlouhodobá (nalezení nového smyslu života, obnovení vztahů k lidem, nové možnosti uplatnění, naučení soběstačnosti, důvěry v sama sebe, …)
součástí rehabilitace jsou speciální terapie, např.: psychoterapie, muzikoterapie, artoterapie – různé druhy umění, hypoterapie – jízda na koni)

Obory speciální pedagogiky

Speciální pedagogika se člení na jednotlivé obor, které zajišťují výchovu jedinců s určitým typem postižení.