Z vesnice do Prahy

Vláďa i Míša studují Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Oba pocházejí z malých moravských vesniček – Míša z Nové Hradečné, Vláďa z Milenova u Hranic. Vyprávěli nám o tom, jaké bylo přestěhovat se z klidné vesničky daleko od všeho, co znali, rovnou do Prahy.

Vy jste oba z hodně malých vesniček. Je tam nějaká vzdělávací instituce?

Vladislav: V naší vesnici škola je, dříve fungovala jako základní škola pro první stupeň. Teď už slouží pouze jako mateřská škola. Já jsem ale chodil do školy v Hranicích na Moravě.

Michaela: V mé vesnici je základní škola, teď už celý první stupeň, ale když jsem ji navštěvovala já, tak tam byly jen čtyři třídy. Pak jsem přestoupila do Uničova. Vybrala jsem si školu se sportovním zaměřím, ale hned po roce jsem šla na gymnázium, o kterém jsem se dozvěděla právě až od paní učitelky v Uničově.

Vaši rodiče ve vesnici, kde jste bydleli, pracují?

Vladislav: Naši jsou oba lékaři, pracují ve městě. Na vesnici bydlíme proto, že naši nechtěli bydlet ve městě, na vesnici je větší klid. Dojíždění je celkem v pohodě, do města to není tak daleko, nějakých 10 minut autem, 20 minut autobusem.

Michaela: My jsme neměli moc na výběr, kde budeme bydlet – děda postavil tři domy, dva pro nejstarší děti a jeden dvougenerační pro něj s babičkou a svého nejmladšího syna s rodinou – tedy pro nás. Všechny v Nové Hradečné, aby měl rodinu pohromadě.

Vláďo, říkáš, že na vesnici je klid. Nepřipadalo ti to spíš jako nuda?

Jak kdy. Jako klid jsem to určitě vnímal vždycky, nuda tam nebyla, protože jsem měl několik kamarádů z vesnice. Na druhou stranu je pravda, že mi občas to nebydlení ve městě vadilo, hlavně kvůli vracení se v pozdních nočních hodinách domů.

A tobě, Míšo, bydlení na vesnici vyhovovalo?

Ne, já už to od mala nesnášela. Všude jsem musela dojíždět a v Uničově to taky nebyl žádný zázrak. Olomouc pro mě byla daleko, takže jsem se těšila až odejdu na vysokou školu. Praha pro mě byla snem. Předtím jsem do Prahy jezdila jen výjimečně.

Rodiče vás v plánu studovat v Praze podpořili?

Michaela: Moc se jim to nelíbilo, chtěli abych šla jen do Olomouce, maximálně do Brna. Já si ale prosadila Prahu. Bylo to hlavně kvůli finanční stránce, tak jsem jim vysvětlila, že v Praze si najdu brigádu mnohem snadněji než v Olomouci – a šlo to. Moje mamka má taky strašně ráda Prahu, takže ta je ráda, že za mnou může jezdit.

Vladislav: Mě podpořili, když jsem šel na vysokou, tak brácha už v Praze studoval. Naši byli v podstatě smíření s tím, že mě stejně nezastaví. Taky vlastně nebyl důvod mě zastavovat, protože rodiče pro své děti chtějí to nejlepší, že jo. Do Prahy jsem se hrozně těšil. Olomouc mi byla už po maturitě malá a chtěl jsem poznat zase další a větší město.

Co vás po přestěhování do Prahy překvapilo?

Michaela: Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, to nedokážu říct. Myslím si, že jsem se životu v Praze přizpůsobila velice rychle.

Vladislav: Já byl ze střední školy v Olomouci relativně na život ve velkém městě zvyklý, takže mě víceméně nic nepřekvapilo, rychle jsem si zvykl.

Oba jste v prvních letech studia bydleli na studentských kolejích. Jaká pro vás byla změna přestěhovat se z pohodlí od rodičů na kolej, kde jste nikoho neznali?

Vladislav: Já byl od střední z domu, takže to taková změna nebyla. Pro rodiče byl spíše takový velký předěl v době, kdy brácha odcházel na vysokou a já na střední do Olomouce, takže jsme v jeden rok odcházeli víceméně oba. A v Praze na kolej jsem šel se svým spolužákem ze střední, takže jsem tam někoho měl.

Michaela: Já jsem to měla podobně, šla jsem na kolej s nejlepší kamarádkou. Navíc jsem měla celkem liberální výchovu a byla jsem samostatná mnohem dřív než jsem šla na vysokou.

Nic vám tedy nechybělo, nebo nechybí?

Vladislav: Mně nejvíc chyběla a chybí rodina, která je trvale na Moravě. Jinak v Praze v podstatě nic nepostrádám, občas ten klid, nebo hukot cirkulárky a motorové pily v neděli ráno.

Michaela: Já jsem se na život v Praze moc těšila, to si pak člověk zvykne hned. Samozřejmě mi chybí rodina, obzvlášť když už tu zůstávám delší dobu, to se na ně moc těším.

Co jsou podle vás největší rozdíly v Praze oproti vesnici?

Michaela: Doma děláme jednou až dvakrát týdně velký nákup. A já, jelikož jsem tak zvyklá, tak takhle chodím i tady v Praze, neumím jít jen pro pár věcí. Zato nákupy oblečení je věc jiná, na Moravě jsem jela třeba jednou za měsíc nebo dva do Olomouce, ale tady si něco koupím při každé příležitosti.

Vladislav: Oproti vesnici je změna úplně všechno. Autobus jezdí jednou za deset minut, na vesnici jednou za dvě hodiny, obchody jsou otevřené denně do noci, na vesnici tak jak se jim zachce, pošta je blízko, na vesnici je ve vedlejší vsi a tak dál.

To je všechno pozitivní: co je podle vás v Praze naopak horší než na vesnici?

Michaela: Na vesnici je nuda, jediné, co tam můžu dělat, je hrát tenis a chodit na procházky se psem. V Praze pro změnu na tenis nechodím, jednak proto, že nemám s kým, jednak je to tu dost drahé. Ale jinak tu nemám skoro žádný volný čas, neznám nudu.

Vladislav: V Praze jsou mínusem především ty ceny, občas až příliš hektično, ruch a tak.

Bydlí se vám lépe v Praze, nebo na vesnici?

Vladislav: Momentálně v Praze, uvidím, jaké to bude, až budu starší. Ale i pak je pro mě možný spíš scénář práce v Praze a bydlení někde za městem, popřípadě nějaká chata. Stěhování zpět na vesnici ale spíš nevidím.

Michaela: Určitě v Praze. I v budoucnu tady chci zůstat.

Zdroj fotografií: sxc.hu