Vzpomínky na stáž v JAR

Na Jihoafričany jsem náhodu narazila při mém studijním pobytu v Belgických Antverpách koncem roku 2010. Povídali mi dlouze o kontrastech jejich země. O tom, jak se musejí potýkat s nebezpečím a kriminalitou, o napjatých vtazích mezi lidmi různých barev pleti ale i o krásné přírodě, kterou jsou obklopeni. Zatoužila jsem zkusit si jiný život. Oslovila jsem agenturu v Kapském Městě, absolvovala několik pohovorů přes Skype, podepsala smlouvu na tři měsíce, koupila letenku a v červenci minulého roku jsem nastoupila do účetní a poradenské firmy v centru města omývaného z jihu Indickým a ze západu Atlantským oceánem.

Práce nebyla jednoduchá. Za krátkou dobu jsem musela převzít zodpovědnost za vedení účetní agendy pro několik klientů. Také jsem si musela osvojit daňové předpisy Jihoafrické republiky pro zpracování daňových přiznání. Do toho jsem měla na starosti většinu administrativních úkonů. Mladá firma řízená německou šéfovou rychle rostla, a tak se občas nestíhalo. Stala jsem se ale samostatnější a naučila se základy obchodních vztahů. Hlavně šlo o praxi v oboru, kterou jsem do té doby postrádala.

Z vlastní kapsy

Nevýhodou stáže v Jižní Africe je fakt, že bývá neplacená, protože tamější zákony protěžují domorodce a zaměstnávání cizinců je v podstatě zakázáno. Já sice malou odměnu za svou práci dostávala, nepokryla však ani můj vysoký nájem. Kvůli všem zabezpečovacím systémům (alarmy, ploty s elektrickým vedením, hlídací služba) je bydlení v Kapském Městě (ale asi i v jiných městech) dosti drahou záležitostí. Přitom naprostá většina domů nemá ani vytápění! Nenechte se mýlit, je to sice Afrika, ale o dlouhých zimních večerech klesají teploty i pod 10°C.

Charakter života v JAR není až tak vzdálen od toho evropského. V supermarketu si nakoupíte vše potřebné (za západoevropské ceny), s lidmi se běžně domluvíte anglicky a na každém druhém rohu potkáte nějakého žebráka – občas to může připomínat procházku centrem Prahy. Při bližším zkoumání jsem si však všimla několik podstatných rozdílů. Třeba že se bez auta nedostanete skoro nikam, MHD v Jižní Africe prakticky neexistuje. Já jako neřidička jsem musela žádat o ubytování v bezprostřední blízkosti centra, abych se do práce mohla dostat po svých. Také mne dost omezovalo, že jsem sama za tmy nemohla kvůli bezpečnosti ani na krok. Časem jsem si však zvykla na domácí párty s grilováním (tzv. braai) nebo na to, že jsme se večer chodili bavit ve větších skupinách. Je to o dost bezpečnější.

Tři měsíce nestačí

Po několika týdnech strávených pod Stolovou horou jsem si uvědomila, že mi tři měsíce v Jihoafrické republice nebudou stačit. Prodloužila jsem pracovní smlouvu a zažádala o víza. Velmi se mi hodil výpis z účtu se soudním překladem, který dokládal dostatek finančních prostředků (ekvivalent 500 eur na měsíc) a je k žádosti o víza nezbytný. Na úřadě zvaném Home Affairs jsem předala všechny dokumenty, zaplatila 425 randů (asi 1 100 korun) a čekala, co se bude dít. „Už“ za čtyři měsíce – tedy asi 3 dny před mým odletem – jsem víza obdržela. Ono v Africe jde vše tak nějak pomaleji. Uspěchaný Evropan si musí zvykat. Na surfování, válení se na pláži, výlety za poznáním Kapského Města, jeho okolí a vyhlášeného Jihoafrického vína se zvykalo o poznání snadněji 🙂

Jak hodnotím celou mou Africkou zkušenost? Přes počáteční rozpaky jsem si na život v Kapském Městě snadno zvykla. Běžný pracovní den se podobal těm, které jsem již zažila dříve u nás. Centrum města by se víceméně dalo přirovnat k evropským metropolím. Co jsem však spatřila za jeho branami – nepopsatelnou barevnost a krásu přírody – byla naprostá bomba. Na týden strávený v buši sledováním Africké Velké Pětky dodnes dojatě vzpomínám. A tak pokud ještě váháte se svou zahraniční cestou za poznáním, přestaňte. Zabalte kufry a vyrazte už toto léto. Nebudete litovat, věřte mi.

Centrum města

Autorka: Zuzana Šindlerová

Fotografie: Archiv autorky