Reportáž: Všechno, co jste kdy chtěli vědět o spolubydlení

Stojím v pražské Francouzské ulici s dortem v rukou a volám Matoušovi, svému spolužákovi. Za sladkou úplatu mi totiž společně se svými čtyřmi spolubydlícími dovolil o nich napsat reportáž. Vyšlápnu do čtvrtého, nejvyššího patra a Matouš mi otevře: „Nezouvej se!“ Rozhlížím se po prostorné chodbě s poházenými botami a kresbami na zdech, pak jsem odvedena do kuchyně. Tam u stolu sedí Michal, Zuzka a Standa, tři ze čtyř Matoušových spolubydlících. „Aneta má francouzštinu, ale prý dorazí každou chvíli,“ vysvětlují mi. Nedorazila, ale i tak jsem se dověděla o spolubydlení spoustu informací a zajímavých historek.

Nechceme na kolej

Hned se ptám, jestli se takhle doma schází často. Trochu rozpačitě odpovídají, že sice jo, ale konkrétně dnes zůstali doma vlastně kvůli mně. Aha, omlouvám se a slibuji, že nebudu moc zdržovat. Proč jste se rozhodli pro spolubydlení? „Protože jsme nechtěli na kolej.“ „Je to na lepším místě než koleje.“ „Protože je to levnější než hezký koleje.“ „Jo, ty hajzly spojený s kuchyní, jako to maj třeba na Švehlovce, to je docela humus.“ „COŽE?“ „Pak si musíte na YouTube pustit to video – mezi pisoárama a kuchyní tam nejsou dveře… a prej tam furt někdo souloží, v těch sprchách.“ „Fuuj.“

Mezistupeň k osamostnění

Nikdo z nich nikdy na koleji nebydlel. Když šli na vysokou školu, měli jasno, že tam nechtějí. Zaujalo mě, že Zuzka není mimopražská. Bydlela na Zličíně, ale už se chtěla osamostatnit. Spolubydlení je takový přechod od rodičů k samostatnému bydlení. Všichni z Francouzské jezdí domů na víkendy, vozí si k rodičům špinavé prádlo, zpátky do Prahy dostanou napečené snídaně. „Mě babička dává bábovku, teď jsem dostal půlku chleba.“ „Já dostal na šest vajíček.“

Chvála tomu, kdo vynese odpadky

Trochu jsem se bála, že mi nebudou chtít nic moc říct. Vybrala jsem si ale skvělou skupinu. Dohadují se, chvilkami se překřikují, ani se nemusím moc ptát. Diskuse nabírá obrátky a spád a hlavně se chválí. „My se moc nehádáme,“ shodují se svorně. Hlavně Standu si nemůžou vynachválit – vynáší totiž koš. „No, to je vlastně pravda, ani jednou za tu dobu, co tu bydlíme, jsem nevynášel odpadky,“ přemýšlí Matouš. Na to slyší Michal: „A to jsi jednou říkal, žes je vynes, takže sis to vymyslel.“ Chvilku se hádají, kdo je vlastně v právu.

Ukradené prostěradlo, jinak žádný problém

Co od spolubydlení čekali? Vlastně nic moc. Někteří z nich už za sebou zkušenosti se spolubydlením mají. Shodují se na tom, že kromě lidí, se kterými bydlíte, je ještě důležité místo, kde bydlíte. Matouš s Michalem nadávají na jakýsi sklepní byt, ve kterém bydleli dřív. S bytem ve Francouzské jsou spokojení, všichni chtěli hlavně bydlet v centru. Za rohem od náměstí Míru, v krásném starém domě, s pohodovými sousedy. „Akorát nás jednou obvinili, že jsme ukradli prostěradlo na balkoně.“ Prý neukradli, navíc už se našlo.

Aglio olio s kuskusem

A co třeba vaření? V kuchyni se prý moc nevyskytují. Když už vaří, tak takový studentský standart. „Když je krize, tak máme aglio olio. Někdy dokonce nemáme ani těstoviny, tak dělám kuskus aglio olio.“ Přes den ale nejčastěji jedí venku ve fast foodech a v restauracích.

Budíček pro jednoho, budíček pro všechny

Chci slyšet i nějaká negativa. „Vy pořád chválíte, zkuste taky něco vytknout. Matouš mi říkal, že se perete o koupelnu,“ snažím se je pobídnout ke kritice. „Jenom Matouš se pere o koupelnu,“ smějí se ostatní. A dokládají to na příkladech. Taky prý jeden druhého drbou, když není doma. Ale nepomlouvají, je to přátelské. Večer jim nevadí, když jdou spát jinak, budíky ráno jsou prý horší. Ve Francouzské jsou na sebe ale ohleduplní, třeba hudbu si pouští do sluchátek. A dohadují se, kdy si kdo umyje vlasy, aby na ostatní zbyla teplá voda.

Moc vysoko na návštěvy

Co si do bytu s sebou přivezli? Prý dobrou náladu. Ale taky postele, nádobí, stoly, sedačku. „Už tady chceme zůstat, tahat na konci školy všechno domů a po létě zase zpátky je vopruz.“ Jak by svou zkušenost se spolubydlením shrnuli? „Mně to vyhovuje, mám kolem sebe rád lidi,“ říká Matouš. Prý často mívají návštěvy. „Ale zase ne moc, všem jsem řekla, že u nás klidně můžou přespat. Jenže když zjistili, že bydlíme ve čtvrtým patře, tak už se jim moc nechce,“ směje se Zuzka. Jestli vám tedy nevadí mít pořád někoho kolem, jste ochotní dělit se o koupelnu a o kuchyň a chcete zažít studentský život se vším všudy, je spolubydlení ideální volba.