Uplatnění po AVU? Chce to štěstí, talent a jedinečnost, říká mladý umělec

15. 7. 2009 | O studijních oborech

Jakub Janovský (25) se narodil v Jihlavě, kde studoval střední uměleckou školu grafickou. Od roku 2004 studuje na Akademii výtvarných umění, konkrétně v ateliéru kresby u prof. Jitky Svobodové. Práce Jakuba Janovského jste mohli vidět například nedávno v pražském domě U Zlatého prstenu, kde vystavoval v rámci cyklu Start-up, jehož cílem je zviditelnit mladé začínající umělce a zmapovat jejich tvorbu.

Říká se, že umělecké obory nejsou zárukou pozdějšího uplatnění. Jaký názor na to má člověk, který takový obor studuje?

Těžko říci, záleží na mnoha okolnostech. Určitě hraje velikou roli štěstí. Pokud člověk narazí na správné lidi, kteří mu například nabídnou vystavovat, postarají se o teoretické postižení jeho práce nebo prostě jen něco koupí. Zárukou by přitom měl být v ideálním případě talent a jedinečnost autora.

Jak vůbec probíhá výuka na výhradně umělecké škole?

V jednotlivých ateliérech se liší, záleží na vedení profesora, případně asistenta. Já mohu mluvit pouze o Ateliéru kresby Jitky Svobodové. Zde je podle mého názoru nejdůležitější myšlenkou, že každý člověk, který tvoří, má zcela jiný způsob myšlení, a tím pádem i vyjádření. Je tedy dobré se pokusit mu v jeho cestě během studia pomoci. Výuka probíhá formou konzultace prací ve stanovený čas s každým studentem individuálně. Dále je nutné plnit určitý počet zkoušek a zápočtů paralelně s ateliérovou výukou.

Jak vzpomínáš na přijímačky? Připadaly ti náročné?

Nijak zvlášť. Spíš vzpomínám na období před nimi, kdy mě v malém ateliéru v Jihlavě navštívil můj současný asistent Jiří Petrbok. Bylo to čistě náhodou asi půl roku před talentovými zkouškami. Moje práce se mu tenkrát velice líbily a dal mi užitečné rady, jak se připravit na přijímačky. Třeba pokusit se kreslit podle živého modelu, zkoumat více realitu kolem sebe a přenést ji co nejvěrněji na papír. Samotné „talentovky“ mi snad ani nepřipadaly náročné, spíš jsem měl veliký problém se celý týden soustředit na řadu rozdílných úkolů.

Kdyby ses mohl rozhodnout znovu, nastoupil bys na stejnou školu?

Těžko říci. Bylo by dobré mít časový odstup, abych odpověděl. Ještě jsem pořád její součástí.

Co vše na studiu AVU oceňuješ?

Svobodu, kterou škola se samozřejmostí poskytuje.

Existují nějaká omezení v tom, jak a co tvoříš?

Ano. Jsou to má vlastní omezení, přes která se nemůžu snadno dostat. To souvisí s povahovými vlastnostmi, návyky a tak dále. Dále by se možná dalo mluvit o finančních omezeních, ale jiná mě už nenapadají.

Jsi proslulý svými nevšedními černobílými „freskami“, jimiž oživuješ staré budovy a zdi. Dá se říci, že je to styl, který tě charakterizuje. Myslíš, že to bylo právě to, díky čemu ses dostal na AVU, nebo jsi tento „svůj“ styl našel právě až tam?

Neřekl bych určitě proslulý. To je předčasné. Vždycky jsem rád kreslil po stěnách, neexistují tu hranice standardního formátu, kresba je najednou všude. Expanduje. Někdy i do celého prostoru. Navíc ve vybydlených objektech hraje roli také životnost kresby, která je limitovaná a pro mě je to daleko větší „vodvaz“ než třeba na papíře, plátně. Myslím, že v tomto případě mi ateliérové konzultace pomohly určitě víc přemýšlet nad tím, co to vlastně dělám a proč. Jinak se ale věnuji i třeba točení videí nebo tvorbě závěsných obrazů. Nerad bych proto, aby mě charakterizovala jenom jedna poloha práce, ale aby to celé fungovalo nějak komplexně.

Kde všude jsi doposud vystavoval? A zprostředkovává tvé výstavy vždy pouze AVU?

Vystavoval jsem hlavně na Českomoravské vrchovině, tedy v místě svého rodiště. Pak párkrát na různých místech v republice a to asi vždycky mělo souvislost s AVU, byť možná nepřímou.

Jaké byly dosavadní reakce na tvé práce?

Velmi rozporuplné. U širší veřejnosti budí rozpaky pro svou tematiku a způsob ztvárnění. Někdy jsou mi vyčítány až příliš negativní obsahy, zvrhlost, sarkasmus… Na druhé straně jsou ti, kteří v nich naopak cítí opravdovost a jakousi moralitu lidské společnosti.