Studentka a zdravotní sestra v jednom: Těším se na pořádnou dovolenou

Před kolika lety jsi naposledy před vysokou seděla ve školní lavici? Kdy jsi maturovala?

No maturovala jsem v roce 1992 na Střední zdravotnické škole MUDr. Ivana Hálka. Takže… no, dost let.

A proč ses rozhodla jít studovat vysokou školu až takhle delší dobu po střední škole?

Protože v práci začínaly přicházet moje nové kolegyně jako bakalářky. A tak se to ode mne taky začalo vyžadovat. Tedy není to tak, že by to po mně někdo chtěl, ale já jsem to tak vnímala… Já jsem vlastně byla pod těmi novými sestrami-bakalářkami, když jsem měla jen tu zdravotní střední školu. A tak jsem si řekla, že mám klid, volno, jsem svobodná, bezdětná, tak že si studium můžu trošku dovolit. I proto, že je to dost peněz na ženu, která má ještě nějaké povinnosti. Tak jsem si řekla, že jsem svobodná, tak že se do toho můžu pustit. I když samozřejmě byla obava.

Jak je to pro Tebe vlastně s placením studia?

Já si musím platit, protože tahle vysoká škola je placená, studium neplatí stát. Není to proto, že mi už bylo přes 30 (směje se). Placené je i bakalářské i magisterské studium. Já jsem studovala bakaláře a můžu hned pokračovat. Co jsou teď bakalářky u nás na Slovensku, tak nemůžou hned pokračovat, musí mít mezi bakalářem a magistrem rok praxe, než se mohou vrátit ke studiu. Ale já mám už praxi za sebou všechnu (směje se).

A potřebuješ to studium – jak bakalářské, tak případně to magisterské – pro nějaké funkce? Aby z Tebe mohla být třeba vrchní sestra?

No pro vrchní ano, tam vyžadují titul magistra. Bakalář je u nás zatím taková normální sestra. Ale jsou už nade mnou, respektive nad tím, kdo bakaláře nemá. Ale není to nutné, nemusí to nikdo mít (pokud nechce být vrchní).

Jak v případě tvého oboru funguje kombinované studium?

Máme dvakrát po půl roce – v říjnu a v listopadu – týden v kuse. A už v prosinci máme zkoušky. Takže v říjnu máme týden, pak pauza, pak v listopadu zase týden, zase pauza, pak zkoušky. Nemáme to třeba každou sobotu nebo tak. Teď někdy je to třeba i mimo Bratislavu, takže ještě se k tomu přidalo cestování. Ale není to daleko – autobusem hodinu, autem půl. A mezitím máme někdy do školy něco napsat, ale hlavně pak ke zkoušce přinést práci a učit se na ústní nebo na písemnou zkoušku.

V Tvém ročníku jsou pouze studenti a studentky Tvého věku anebo i lidé těsně po střední škole?

Dalo by se říct, že víc lidí mého věku, ale i třeba padesátiletí. Ale na tom magisterském studiu jsou tam se mnou teď i mladší, 28 let a tak podobně.

A jak funguje ten věkový rozdíl?

Výborně, pomáháme si. Já například jsem se naučila pracovat s počítačem až díky škole. Do té doby jsem věděla, že počítač je nějaká schránka (směje se), ale ovládat ho nebo zpracovat bakalářskou práci jsem se naučila až na vysoké. Pomáhali mi kamarádky, spolužačky, jejich děti a manželé. Tak jsme se vlastně i poznaly a jsme teď vlastně docela dobré spolužačky. My si pomáháme a neděláme si naschvály (ale samozřejmě, že jsou tam i takové holky, co naschvály dělají). Je nás 140 nebo 150 v ročníku, což je dost. Máme tam i čtyři kluky, zdravotní bratry nebo jak to říct (směje se). Ale jinak většina holek. Není to tak jako na střední škole, tam byla jedna či dvě kamarádky. Tady jsme taková dost velká skupinka, asi 20 spolužaček, co jsme se potkaly. Ale máme málo času, setkáváme se jen ve škole. Jinak jsme v práci. A nebo se sejdeme, když něco potřebujeme, třeba na zkoušku jsme sháněly materiály. Jedna je měla, jedna ne, jiná měla další kolegyni, která se už učila. Tak jsme si to povyměňovaly.

Čili mimo školu se moc nevídáte?

Chtěly bychom. Ale nevychází to. Třeba oslavu po bakalářském studiu si slibujeme každý rok. Nakonec jsme skončily v bufetě na kávě, pudingu a zákuscích (směje se). Protože musíme jít do práce, další musí domů k dětem, další nevím co… Takže každá má svůj program, čili nám to nějak nevychází. A nemůžeme se ani napít, protože většina tam jede autem. Ale byly jsme se podívat alespoň vzájemně na promoci.

Jak zvládnout práci a studium? Především nepodceňte poctivou přípravu!

Má Tvůj zaměstnavatel pro studium pochopení? Myslím tím, jestli jsi třeba před státnicemi dostala mimořádné volno nebo tak podobně. Jsou k Tobě vstřícnější?

Moje vrchní ano, moje kolegyně jak která. Ale ta vrchní je podstatná, takže ta se snaží mi vyhovět, jak může. Ke zkouškám i ke studiu. Ale já si na vše beru dovolenou. Nemám žádné studijní volno, nic. Ani na promoci, to jsem si taky musela vzít dovolenou. Na státnice jsem se učila dva týdny, ale to bylo málo. Ještě to chtělo víc. Ale nešlo to, bylo zrovna málo sester a musela jsem chodit do práce. Ani třeba den před zkouškou studijní volno nemám. Právě proto, že to studium není povinné. Kdybych ale byla ve funkci vrchní, tak nárok na volno mám. Jenže já nejsem, já ji jen zastupuji, takže bohužel. Musím si vždy měsíc předem zjistit, jak budou zkoušky, a pak si dát požadavky na dovolenou. U nás na Slovensku se požaduje specializace. Na to dávají studijní volno třeba týden a tak podobně.

Zapojuješ do studia nějak svoji rodinu?

Mamku. Té jsem dávala číst bakalářskou práci. Protože nemám moc psací vlohy, já spíš něco udělám, než napíšu. Takže mamka mi řekla, co je tam podle ní dobře a co ne.

Změnil se se studiem nějak Tvůj životní styl? Máš ještě čas sama na sebe?

Tak mám míň volna. Na kamarády nemám čas, ani na svoje koníčky. Mám na všechno míň času. Na sebe má čas jen v létě. Během roku musíš shánět materiály, číst knížky do školy a to není jenom tak. Já jsem ze začátku byla taková naivní. Myslela jsem, že půjdu do knihovny a hned si něco půjčím. Ale bylo nás víc a kniha byla jen jedna nebo dvě, byly volné až za měsíc, ale to už jsem měla mít zkoušku. Tak jsem nakonec všechny spolužáky obvolala, co kdo má a nějak to dopadlo. Teď už nad materiály přemýšlím dopředu, sbírám podklady pro diplomovou práci. Taky jsem ze začátku myslela, že se budu moct učit v práci. Ale to nešlo. Ono se to nezdá, v práci se musím soustředit jen na práci, i během noční. Dohromady to nejde. Denní (prezenční, pozn. red.) studium je lepší než kombinované při práci. Naštěstí mi máma pomáhá s domácností, takže nemusím vařit a tak. Ale dá se říct, že v létě to je nejlepší, to můžu dodělat, co jsem zameškala. Ale když je zkouškové, tak není čas na nic, to jen sednu a učím se.

A když máš třeba noční, tak jsi schopná potom přijít ráno z nemocnice a učit se?

Nejsem schopná. Ale musím.

To jsi potom třeba i víc než 24 hodin v zápřahu, ne?

No, mám pak taky z toho opary. To je moje vizitka, že nespím a učím se (směje se). No, je to časově náročné. Prostě nemáš čas na nikoho jiného. Škola, práce, škola, práce. Něco doma, ale to jen to základní minimum, aby člověk mohl fungovat. Je to takové trošku zatěžující.

Myslíš, že studium při práci může zvládnout každý? Nebo jsou typy lidí, kterým bys ho nedoporučila?

Já si myslím, že když to někdo chce studovat… Já jsem nechtěla. Já jsem ten typ, kdo musel. Moc jsem si neuměla sama sebe představit na vysoké škole. Ale myslím si, že kdo na to má vlohy a chce, tak to zvládne. I s rodinou, to vidím na mých spolužačkách, že i s tou rodinou to jde. Ale musíš mít tolerantního partnera nebo manžela nebo kamarády, prostě takové lidi okolo sebe, kteří pomůžou a kteří vědí, že to neděláš jen tak, ale pro nějakou dobrou věc.

A mohla bys dát našim čtenářům nějaké tipy, jak to všechno vlastně zvládáš? Nějaký Tvůj vlastní osvědčený recept?

Udělat si radost (směje se). Udělat zkoušku a udělat si radost. Odměnit se a motivovat se. Já se například těším po těch pěti letech na pořádnou dovolenou.

Fotografie: osobní archiv, www.sxc.hu