Sametová procházka Prahou: Potkali jsme temný průvod a slavili svobodu

Jako každý rok jsme vyzbrojeni termoskami a čepicemi započali naši odpolední „pouť svobody“ na Albertově (ten loňský koronavirový on-line odmítám počítat). Tentokrát do povinné výbavy patřila i rouška, kterou jsme si nasazovali, jakmile jsme dorazili na místa, kde byly davy – tedy zejména na pietních místech, kam lidé pokládají svíčky a květiny.

Albertov

My jsme na Albertově až v čase, kdy už dávno dohrála státní i studentská hymna, domluvili rektoři vysokých škol a byly položeny věnce. Na velkém podiu nyní probíhá debata Politologického klubu UK o investigativní žurnalistice. Největší hvězdou je zde snad nejproslulejší český investigativní novinář Jaroslav Kmenta. My postupujeme kolem stánků po stranách ulice Albertov (kde si například můžeme vyzkoušet první pomoc na gumové figuríně nebo podpořit manželství pro všechny), směrem k pietnímu místu. Ani se nemusíme prodírat davy. „Své zdroje nemůžete nikdy prozradit,“ ozývá se investigativní moudro z podia. My zatím klademe zapálené svíčky pod pamětní deskou s heslem „Kdo – když ne my? Kdy – když ne teď?“.

Právě zde před 32 lety začal studentský pochod, který si měl původně jen připomenout události uzavření vysokých škol během druhé světové války. Studenti pražských vysokých škol mířili na vyšehradský hřbitov, spontánně se ale rozhodli pokračovat až na Pražský hrad. A z průvodu se tak stal protest proti komunistickému režimu. Až na Hrad ale dav nedošel. Cestu mu zahradili příslušníci Veřejné bezpečnosti. Studenti proto zamířili na Václavské náměstí. Cestou přes Národní třídu se však opět střetli s VB, která k jejich zastavení tentokrát použila násilí.

A na Národní třídu míří i naše kroky. „Tak zde jsem byla poprvé vyhozena od zkoušky,“ upozorňuje nás jedna členka naší výpravy, když míjíme Ústav hygieny a epidemiologie. „Vyučující se zeptala na praktické věci, my jsme ale neměli žádné praxe, protože byl lockdown,“ stěžuje si. Poté stoupáme po strmých schodech a kolem Přírodovědecké fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice přicházíme na Karlovo náměstí. Věděli jste, že ve Faustově domě nyní mají medici svoje zázemí, kde si můžou dát kávu a zahrát stolní fotbálek? Já teda ne, ještě že nás doprovází medička.

Náměstí Václava Havla

Z Karlova náměstí už je to na Národní třídu jen malý kousek. Znovu začínáme potkávat i nějaké lidi. Přímo Národní třídou se zatím neodvážíme a obcházíme ji zezadu ulicí Ostrovní. Míjíme i Knihovnu Václava Havla. Od pravého poledne jsou zde promítány autentické záznamy z roku 1989 společně s video lekcemi Rok revoluce. Ocitáme se na piazzettě u Nové scény Národního divadla.

Začíná se již stmívat, o to víc vyniká velké červené srdce a svíčky připomínající odkaz Václava Havla. Vždyť i náměstí, kde právě stojíme, se tak již několik let jmenuje. Už tradičně tu stojí také Obývák Václava Havla: místo, kde si můžete poslechnout i přečíst tvorbu prvního českého prezidenta. My jen míjíme recitujícího novináře Tomáše Etzlera a nakoukneme na Národní třídu, které nevypadá zdaleka tak zaplněně, jako tomu bývalo v tento den před časem koronaviru.

Národní třída

V zorném poli máme odstavenou tramvaj s číslem 89 i oblíbené místo disidentů – kavárnu Slavia. Letos sem proto byla z Hradu slavnostně přenesena nová busta Václava Havla. My pokračujeme na nejvytíženější místo: památník na Národní třídě, kde bychom si rádi zapálili svíčku. Je to zatím nejtěžší úkol dnešního dne, ale zvládli jsme to. Svíčku pokládáme pod fotografii Milady Horákové a červený nápis „Zavražděna komunisty“.

Cestou od památníku potkáváme tentokrát trochu děsivý sametový průvode. Jeho účastníci v křiklavých maskách upozorňují na nešvary doby, někdy je ale těžké poznat na jaké přesně. U jedinců s palmou na hlavě ještě tuším, že symbolizují boj proti palmovému oleji a rozumím i významu průhledné krabice s horou plastového odpadu. Průvod ale uzavírá skupina lidí nesoucí rám s oběšeným dítětem. Že by dětské sebevraždy? Přejede mi mráz po zádech.

Václavské náměstí

Naše řady trochu prořídly, ne každý člen naší výpravy byl tak odvážný, aby došel až na Národní třídu. Už v menším počtu tak míříme na Václavské náměstí, poslední zastávku naší sametové procházky.

„Mami, proč je venku tolik lidí, když je taková zima?“ zní dětský hlásek. To svižně míjíme podium Člověka v tísni. V rekonstruovaném videu tu připomínají shromáždění lidu během „vítězného“ února v roce 1948.

Dole na Václavském náměstí je nyní prázdné podium s vlajkou Evropské unie. Vedle něho je stánek, u kterého hned dostáváme letáček politického uskupení Volt – jediného hnutí v Evropské unii, které je nadnárodní. Ještě se ohlédneme směrem k horní části náměstí. Na velkém podiu již probíhá Koncert pro budoucnost. To je však příliš odvážné i na nás. Proto se vydáváme do podniku, kde alespoň já zakončuji český svátek oslavy demokracie a svobody jedním z nejtypičtějších českých jídel – smaženým sýrem. I do nejzazšího koutku hospody, kde zrovna sedíme, pronikají tóny Modlitby pro Martu a já jsem ráda, že můžu svobodně žít v téhle zemi.

Foto: Tereza Poláková