Rozhovor s psychologem: jak se dobře naučit na maturitu?

Maturanti si často mezi sebou říkávají, že „co se naučíš před Vánocemi, jakoby ses neučil.“ Dá se opravdu úsilí vynaložené několik měsíců před maturitou brát jako zbytečné?

Zde jistě záleží na subjektivní zkušenosti každého. Přiznám se, že toto tvrzení slyším poprvé, ale obecně s ním spíše nesouhlasím. Alespoň pokud by nám záleželo na trvalosti a kvalitě zapamatování, je podle mého názoru efektivnější opakované učení rozvržené do delšího časového úseku. Pokud je látka už napoprvé dobře naučena, další opakování vede k tzv. „přeučení“, tj. zpevnění znalosti s významným omezením chybovosti při vybavování. Pokud však pro někoho není při učení prioritou hluboká znalost a trvalé zapamatování, ale jen „převyprávění“ memorované = “nadrcené“ látky jednorázově a dotyčný ví, že je takového memorování schopen, je to také možná strategie… Je to však vždy ve smyslu něco za něco…

Studenti si často vypracovávají maturitní otázky sami s argumentem, že si v průběhu zpracovávání tématu spoustu věcí zapamatují. Jak je opisování informací a dělání výpisků efektivní z hlediska ukládání informací do paměti?

Naprosto souhlasím s tím, že je to účinný postup. Síla a slabost každého z nás je někde jinde. Jsem spíše vizuální paměťový typ? Vizuální? Sluchový? Promítám si pojmovou síť do pomyslného prostoru, kde si na každý pojem mohu sáhnout? Musím si učivo přeříkávat nahlas – tj. zároveň se při učení poslouchat a formulovat ho do vět, nebo mi stačí jen souhrn bodů, které jsem schopen kdykoliv na místě plynule rozvést…? Každý máme trochu jiný pohled na studovanou problematiku, vlastním – originálním způsobem si definujeme pojmy, přikládáme jim trochu jinou významnost… Dobře to znám z pozice studenta – nikdy jsem se např. nedokázal pořádně naučit látku z poznámek a výpisků někoho jiného. Obvykle to byl pro mě „cizí svět“, v němž jsem nenacházel „své známé orientační body“. Většinou to skončilo tím, že jsem si nakonec stejně musel udělat vlastní výtah látky. Z pozice učitele a zkoušejícího to zažívám u ústních státních zkoušek. Někdy učitel (např. já :-)) v dobré víře nabídne „plavajícímu“ studentovi „záchranné lano“ v podobě určité nápovědy – např. vizuálního schématu a on se jen dále zoufale „topí“. Přitom stačí nabídnout vhodnější nápovědu metaforu apod. – jemu “na míru“, tj. takovou, která odpovídá jeho vlastnímu způsobu učení a ukáže se, že vlastně učivo ovládá. Chybělo jen správné vodítko. Nepříjemné bohužel je, že u státních zkoušek není právě čas na propátrávání všech možných vodítek…:-)

To u ústní maturitní zkoušce také ne, zde však může zafungovat vztah žáka s učitelem, který by měl být schopen žákovy mantinely odhadnout. Přejděme ale k jinému tématu – poslední dobou stoupá počet uživatelů „chytrých drog“ jako je lecitin a ginkgo. Jsou tyto látky vhodné? Nenesou nějaká rizika?

Osobně nejsem příznivcem žádných podobných preparátů. Tyto látky, které jsou využívány preventivně např. proti zhoršování průběhu demence, by snad neměly uškodit, ale myslím, že v procesu učení nebudou u mladého dospělého mnohem účinnější než pestrá strava, zdravý životní styl nebo přiměřený přísun vitamínu B… Významnější složku účinku pro učení u nich předpokládám zejména v mechanismu autosugesce. Věř a víra tvá ti dodá sebepodporu u zkoušky. Klíčové slovo zde je však „motivace“. Každý máme jiné, vlastní, vyzkoušené rituály, který ji pomáhají udržovat jako „motor v chodu“. Může to být obvyklý šálek (konvice) kávy, čaje může to být Studentská pečeť, cvičení nebo třeba úklid pokoje…

Právě konvice kávy bývá častým společníkem bezesným nocím maturujících studentů. Jak by měli správně nakládat se spánkem, aby se skutečně co nejvíce a nejkvalitněji naučili?

Pokud se Vám např. podaří pomocí kofeinu probdít většinu noci a podat dobrý výkon u zkoušky, je to z hlediska Vaší vůle a životních plánů úspěch, pro organismus jde však o stresovou situaci. Jednorázově není problém, regenerace funguje. Ale takové pocity při předávkování „obyčejným“ kofeinem a návratu metabolismu do „normálního“ stavu nejsou nic příjemného. Pokud se tento mechanismus opakuje dlouhodobě, naše psychofyzická odolnost se snižuje. Následky se opět různí – mohou být psychické – např. pestré neurotické příznaky (všemožné tiky, mimické záškuby, tendence ke škrábání se, úzkostné pocity, atd.) nebo fyzické (snížená imunita, tj. náchylnost k infekcím apod.). Mohou přijít i se zpožděním, což je zrádné, protože si je pak nedokážeme dát do souvislosti s předchozí zátěží a příště, nepoučeni, „jedeme na rezervu“.

Obávám se, že nás stresholiky podávající nejlepší výkon pod určitou mírou stresu (počítám se mezi ně :-)) nikdo nepřesvědčí, ale měl bych asi jako psycholog apelovat na dobré naplánování studia (včetně přiměřené relaxace) s předstihem :-). Faktem je, že kdo nezná dobře své mechanismy zacházení s vlastní energií, riskuje, že ji (např. právě s pomocí stimulačních látek) vyčerpá v nejnevhodnější okamžik. Každý si sám domyslí, který to může být.

A nakolik efektivní je učení na poslední chvíli – projíždění otázek těsně před nástupem na potítko?

Domnívám se, že u dobře naučené látky může za určitých okolností zabránit větší chybovosti při vybavování. Nedoporučoval bych však tímto způsobem studovat – „dohánět“ neznámou a dosud nezpracovanou, nepochopenou látku nebo seznamy dat. Nové téma by mohlo poutat příliš mnoho energie v podobě pozornosti a motivace, a spolu s procesem paměťové interference by pravděpodobně narušily i vybavování toho, co už bylo naučeno. Nevylučuji však, že může mít někdo jinou zkušenost.

Miroslav Šipula

Miroslav Šipula (36) se narodil v roce 1975 v Opavě. Po studiu psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde získal magisterský titul, nastoupil jako lektor na Fakultu sociálních studií. Zde vyučuje psychologii kognitivních procesů, psychologii emocí a motivace, aplikovanou sociální psychologii a další kurzy. Zajímá se o výzkum psychologie barev. Je ženatý, má dvě děti.*