Rozhovor: I přes dobrovolnictví lze získat super džob

Jana Stará studovala humanitní studia a andragogiku. Během studií se ale přihlásila do dobrovolnického projektu a ve volném čase s partou přátel značila trasy pro běžecké lyžování v Jizerských horách. Odtud už měla jen krůček k projektovému managementu, kterým se živí dnes.

Proč jste se přihlásili do projektu ThinkBig, v jehož rámci jste zpřístupňovali lyžařské cesty u Nového Města pod Smrkem?

Měli jsme s přítelem a kamarády nápad, který jsme chtěli realizovat, a O2 nám na něj poskytlo peníze. Já jsem v té době ještě studovala a ThinkBig je dobrovolná činnost, na projektu můžete pracovat, kdy se vám chce, takže to šlo v pohodě skloubit.

Co vám projekt přinesl?

Hlavně dobrý pocit z toho, že se nám podařilo něco udělat. Dál jsem potkala spoustu nových lidí. Je skvělé seznámit se s lidmi, kteří věří svým nápadům, a dokáží je převést do praxe. Také jsem se naučila nebát a mít větší sebevědomí. Já jsem byla vždycky hodně introvertní a předtím bych nikdy nekývla ani na rozhovor. Ale vyvíjím se. Učím se o věcech víc přemýšlet a přestávám se bát sama sebe.

Proč jste dala přednost neplacené dobrovolnické činnosti před placenou brigádou, kterou má většina vysokoškoláků?

Nám to přišlo jako skvělá možnost, jak realizovat naše nápady, možnost, kterou většina lidí nemá. Nemyslím si, že klasickou prací člověk může dělat to, co mu nabízejí dobrovolnické projekty. My jsme to nedělali kvůli penězům, ale kvůli dobrému pocitu.

Po skončení projektu jste dělala ambasadorku a dál se aktivně podílela na fungování ThinkBig, co to obnášelo?

To byla spousta školení a seminářů zaměřená zejména na osobní rozvoj. Byla jsem především posluchač, ale na některých lekcích jsem i přednášela. Byla jsem také ve výběrové komisi na projekty a jeden z realizovaných projektů jsem mentorovala.

Pomohla vám tahle zkušenost při pozdějším hledání práce?

Určitě ano. Dalo mi to spoustu nových zkušeností a schopností, které ostatní uchazeči neměli. Naučila jsem se dobře kooperovat v různých situacích s různými lidmi, nebo třeba správně napsat a administrovat projekt.

Značení tras jste dělali v týmu kamarádů, jaké bylo s přáteli v podstatě pracovat?

Spolupráce byla velmi příjemná, měli jsme tým postavený na lidech, na které jsme se mohli spolehnout. Tým je strašně důležitý i v práci, ten mám dobrý i teď, jinak bych nebyla vůbec spokojená. Motivace k práci a vaše prostředí je to nejdůležitější.

Přednášela jste o projektovém managementu středoškolákům po celé republice, jaké to bylo?

Vytvářeli jsme společně se studenty projekty, které oni potom obhajovali před porotou. Učili jsme je, že nejdůležitější je umět se prosadit, věřit sám sobě a tomu, co můžete dokázat. Nebát se a zkoušet to. Studentům, které jsme učili, dělalo největší problém soustředění, na druhou stranu tuhle roztěkanost je možné v projektu také využít. Je nutné je motivovat k cíli, provázet je cestou tvoření. Když má člověk dobrý nápad, který za to stojí, dokáže ho zrealizovat, pokud se dost snaží.

Studovala jste andragogiku, jak se liší vzdělávání dospělých a dětí?

Středoškoláci měli oproti dospělým často otevřenější mysl. Lidé v zaměstnání už mají udělané určité škatulky, víc osobních zkušeností. Děti vidí víc možných řešení. Ale co se týče třeba motivace, ta se liší člověk od člověka.

Doporučila byste dobrovolnické projekty i dalším studentům?

Určitě. Spoustu věcí, které využívám v práci, jsem se naučila právě na ThinkBig. Během tři čtvrtě roku se naučíte hrozně moc věcí a posune vás někam, kam byste se normálně sami nedostali. Asi bych nebyla tam, kde jsem, nebýt toho, čím jsem si prošla.

Fotografie: archiv Jany Staré