Rok v Číně mi změnil pohled na život

Jak tě napadlo studovat právě v Číně?

Byl to můj dlouhodobý sen a plán, protože jsem studovala politologii zaměřenou na asijské země a nejvíc na Čínu. I s výzkumem to myslím docela vážně, uvažuji o PhD., takže mi přišlo naprosto nutné umět čínsky. Poté, co jsem dokončila magistra v Londýně, jsem se přihlásila o stipendium v Číně a dostala jsem ho, takže to všechno zapadlo do sebe.

Bylo těžké získat ono stipendium? Je o něj hodně zájemců?

To vlastně nikdo neví, protože jde o stipendium pro celou Evropskou unii. Minulý rok jich bylo asi sto šedesát. Je to univerzální stipendium, zastřešující název je EU Window. O něj se můžou ucházet lidi s občanstvím v EU, můžou být ale ze všech možných oborů. Člověk se může přihlásit jak na jazykový pobyt, tak na bakalářské, magisterské nebo doktorské studium. Přihlášek bylo asi hodně. Probíhá to tak, že člověk pošle všechny materiály, kterých je celkem dost, a pak čeká.

Kde konkrétně jsi studovala a proč právě tam? Mohla sis vybrat?

Studovala jsem v Čcheng-tu, což je „malinké město“ ve vnitrozemské Číně, hlavní město provincie S´-čchuan. Je to město několikanásobně větší než Londýn, ale v rámci Číny je malé. Napsala jsem si ho do preferencí, ale nebylo na prvním místě. Na prvním i druhém místě jsem měla Peking, ale jen ty nejlepší univerzity, a ty jsou drahé. A nevím o nikom, kdo by se tam v rámci stipendia dostal. A tak jsem skončila v Čcheng-tu a jsem tomu nakonec strašně ráda. Jsem ráda, že jsem nebyla v Pekingu, že jsem si zažila úplně jinou perspektivu Číny. Tohle místo jsem si vybrala na základě toho, že jsem četla v minulosti romány, které se odehrávaly v S´-čchuanu. A z nich to vypadalo jako krásná provincie, která je i v ČÍně známá jako provincie blahobytu. Lidé jsou tam uvolněnější a pohodovější než na severu.

A realita byla stejná jako v románech nebo úplně odlišná?

Ty romány se odehrávaly na začátku dvacátého století, takže je jasné, že realita byla jiná. Já jsem ale už v Čcheng-tu předtím byla. Bylo to jen pár dní o prázdninách, věděla jsem, jak to město vypadá, ale neznala jsem ho reálně. Nebyl to tedy úplný šok, ale přesto asi můj největší kulturní šok, který jsem zažila na svých cestách. V Číně jsem zjistila, že mám hodně českou identitu, hodně evropskou. První týden byl těžký, spoustu věcí jsme si museli zařizovat sami a tím, že jsem neuměla ten jazyk na dostatečné úrovni, abych si to vyřizovala sama, tak jsme si prostě navzájem se spolužáky předávali informace. Já jsem to měla ještě o to těžší, že jsem vypadala jako místní, takže kdykoliv jsem něco vyřizovala, Číňané neměli moc snahu mluvit na mě pomalu nebo i anglicky, když náhodou někdo uměl. Postupně jsem tam ale zažívala hrozně krásné chvilky. Byl to úplně jiný svět, jiný denní režim. Hlavně během prvního semestru jsem si připadala jako zpátky na gymplu – ráno do školy a odpoledne už volno. Tolik volného času jsem dlouho neměla. Ale druhý semestr už tak idylický nebyl, takže jsem se už těšila na návrat zpátky.

Výuka probíhala v angličtině nebo v čínštině?

Celý ten program je vedený v čínštině. A mají to tak všichni, kdo dostanou tohle stipendium. Je to celkem vtipné, protože člověk tam jede s žádnou nebo velmi základní znalostí čínštiny, jede se učit čínsky – a ten program je v čínštině. Někteří naši učitelé ale uměli anglicky, takže nám vyložili to, co bylo potřeba. Někteří naopak anglicky neuměli vůbec nebo málo, takže neradi mluvili a všechno nám vysvětlovali čínsky. Ale člověk u toho zapojí všechny závity mozku a nějak to pochopí. Není to asi ideální způsob učení, ale zase to má jiné výhody. Člověk se s tím jazykem rychleji sžije než když má českého nebo anglického lektora.

Jak dlouho před odjezdem ses učila čínsky?

To je vždycky záludná otázka. Dá se na ni odpovědět různě. Záleží totiž na intenzitě učení, jak moc se tomu člověk věnoval a jestli tam byla nějaká pauza. Čínština je totiž jazyk, který se strašně rychle zapomíná, mnohem rychleji než jakýkoli evropský jazyk. Já jsem se učila a neučila dejme tomu tři roky, ale vždycky to bylo na základní úrovni. Dokázala jsem dojet na letiště a říct taxikáři, kam potřebuju, ale rozhodně to nebyla pokročilá znalost čínštiny. A prakticky jsem zapomněla, jak se píšou čínské znaky, číst ještě šlo, ale psát ne.

Studovala jsi určitě i s lidmi z jiných koutů světa. Čím bylo pro tebe multikulturní prostředí obohacující?

Moje třída byla hodně multikulturní, v tom smyslu, že byla hodně asijská. Největší skupinou cizinců žijících v Číně jsou Korejci, byli tam i lidi z jihovýchodní Asie, z Thajska, z Vietnamu, dále také z Nepálu. Ale byli tam i Evropani a Američani. V zásadě bych řekla, že to bylo obohacující a hrozně fajn. Spousta asijských studentů neuměla moc dobře anglicky, takže jsme opravdu používali čínštinu i na základní úrovni v komunikaci mezi sebou. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem šla chodbou a zaslechla jsem, jak se dva cizinci baví mezi sebou čínsky, pomáhají si u toho rukama, nohama, ale používají čínštinu a ne angličtinu. Rozdíly byly i mezi západními a asijskými studenty, v jejich návycích, v tom, jak se učí.

Jak se liší uspořádání akademického roku v Česku a v Číně?

Je to jinak u čínských studentů a jinak u těch mezinárodních. Ale semestr začíná hned na začátku září a jede se v kuse až do 31. prosince. Samozřejmě bez Vánoc. Jediné prázdniny, které v prvním semestru mají, je asi pět dní v říjnu, kdy je státní svátek výročí založení Čínské lidové republiky, což jsou druhé největší prázdniny v Číně. Celá Čína se dá do pohybu a vrací se za příbuznými. I tyhle prázdniny jsme ale nahrazovali – předtím a potom jsme měli výuku třeba v sobotu, sobota byla úterý a další neděle byla pondělí. Pak jsme ale dostali dva měsíce prázdnin – leden a únor. V únoru je největší státní svátek Čínský nový rok. V Asii se právě v těchto měsících hrozně hezky cestuje. Je zima, i na jihu Číny, ale Čína je tak obří, že si člověk vždycky najde lokalitu, kde je příjemně. Spousta lidí jelo i do jihovýchodní Asie.

Stihla sis udělat výlet i do jiných asijských států?

Na Čínský, respektive Lunární, nový rok jsem byla ve Vietnamu. Byla jsem i v západním S´-čchuanu, v oblasti, která hraničí s Tibetem. Je to už de facto tibetský svět, tibetská kultura. Je to tam moc hezké – velké hory, chrámy. Měla jsem ale Čínu docela procestovanou už předtím a toužila jsem spíš jet někam jinam. Byla jsem ještě na Taiwanu a v Hongkongu, což je trošku jiná Čína.

Bylo něco, co tě na Číňanech překvapilo či potěšilo?

S žádnými předsudky jsem tam nejela, spíš jsem se těšila, že budu mít nové kamarády. A Číňané v S´-čchuanu mě mile překvapili, byli moc milí a přátelští. Samozřejmě jsem zažila i pár těžkých situací, ale z velké části byli milí a i když jsme si třeba úplně nerozuměli, snažili se mi pomoct, ukázat cestu, vysvětlit, jak si zařídit bankovní účet. A byli mnohem milejší než na severu, v Pekingu, což se i říká, takže se mi to potvrdilo. Na jihu to mají všichni trochu na háku, pijou si ty své čaje, louskají semínka, hrají karty, jsou to prostě pohodáři.

Poslední dva roky jsi studovala převážně v zahraničí, nejprve v Londýně, potom v Pekingu. Nechyběla ti Česká republika?

Chyběla, zcela upřímně chyběla. Bylo to ale přínosné, protože jsem si uvědomila, co se mi na Česku líbí a čeho si vážím. Rozhodně bych to všem Čechům doporučila, myslím, že tahle zkušenost většině chybí. Nejen jet na dovolenou, ale v nějaké cizí zemi prostě chvíli žít. Pak si totiž uvědomí, že to, co tady považujeme za samozřejmé, jinde samozřejmé není. Například to, že když se člověku něco stane, okamžitě ho vezmou v nemocnici a nemusí s sebou mít tisíce po kapsách, aby to zaplatil. Žijeme si v úžasné době a na úžasném místě. Spousta lidí si to neuvědomuje a pořád si stěžuje.

Čím ti tahle zkušenost byla prospěšná?

Ta zkušenost mi pomohla hlavně lidsky. Můj náhled na život je úplně jiný, za ten rok jsem prošla velkou transformací, změnila jsem náhled na spoustu základních věcí v životě. Žít v rozvojové zemi je fantastická zkušenost, která není úplně zadarmo, ale dodá to člověku novou perpektivu o světě.

Zdroj fotografií: archiv Sue Nguyen