Pět otázek pro… Petra Dvořáka

20. 12. 2012 | Stojí za přečtení

Jakou vysokou školu jste studoval a proč jste se pro ni tehdy rozhodl?

Vystudoval jsem Matematicko–fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, katedru meteorologie a ochrany prostředí. Už od předpubertálního věku jsem chtěl být meteorologem, tak jsem se ve svých, tuším asi dvanácti létech dopátral toho, že meteorologii je možno studovat právě na „matfyzu“.
Matematika i fyzika mne vždycky hodně bavily a zajímaly, takže jsem z nich neměl posvátnou hrůzu jako někteří mí spolužáci. Kvůli přípravě na „vejšku“ jsem šel studovat přírodovědné gymnázium v Novém Strašecí, kde jsem měl štěstí na vynikající učitele matematiky i fyziky, kteří mi dali pevné základy k přijímacím zkouškám a k prvním semestrům budoucího studia. V tom mi během středoškolských studií významně pomohla i účast na matematických a fyzikálních olympiádách, kde nám předložili k řešení o dost složitější úlohy, než jaké se probíraly v běžném středoškolském učivu. Ne že bych si uměl se vším bravurně poradit, ale přimělo to mozek fungovat na vyšší rychlostní stupeň. To jsem pak bohatě úročil na fakultě, která rozhodně nepatří ke snadným školám.

Co všechno Vám dalo studium na vysoké škole z hlediska vaší dnešní profese?

Meteorologie je čistokrevná matematicko–fyzikální věda. Moderní meteorologie vychází z matematické analýzy, aplikované zejména na termodynamiku plynů. V dnešní době silných počítačů řeší předpovědní úlohy nikoli analyticky, ale početně, tedy pomocí numerického modelování, simulace vývoje stavu atmosféry. Dnes se vývoji těchto matematických modelů věnují specializovaní odborníci, kteří upírají svoji snahu na zdokonalení výpočtů a potlačení náhodných vlivů. Meteorologové v provozní praxi potom výsledky takovéhoto matematického modelování interpretují do svých předpovědí. Je to podobné jako v medicíně. Vědečtí výzkumníci vynaleznou lék a praktičtí lékaři jej potom na základě svých znalostí předepisují pacientům. Sám jsem meteorologem v operativě, takže se nepodílím na vědeckém výzkumu, ale aplikuji výsledky simulace do předpovědí. Je ovšem důležité, aby i provozní meteorolog znal podstatu matematického modelování a věděl, co model může nabídnout, jaká jsou jeho omezení a jak k nim přihlížet.
Vedle toho nám učitelé na katedře dali hluboké základy synoptické meteorologie, klimatologie, fyziky atmosféry a dalších oborů, které bohatě používáme v naší praxi. Díky tomu všemu absolvent pochopí podstatu procesů v atmosféře, což je pro naši práci klíčové. I tak je ale samotná vysoká škola teprve základ, na kterém je nutno stavět dál svoji pracovní praxi. Můj někdejší šéf říkal, že dobrý meteorolog roste pět let. Jako mladík jsem mu moc nevěřil, ale dnes, po více než 20 letech od absolvování fakulty, mu dávám plně zapravdu. Škola je velmi podstatná, ale stejně důležité jsou i později rostoucí zkušenosti. Ani jednu z těchto dvou složek nelze potlačit nebo úplně anulovat.

Kdybyste si dnes mohl vybrat znovu, co byste studoval a kde? Volil byste například možnost studia v zahraničí?

Čím jsem starší, tím víc pozoruji, že jsem měl v životě ohromné štěstí — zvolil jsem si obor, který je mým velkým koníčkem a láskou. A také jsem měl štěstí, že jsem vystudoval opravdu dobrou školu – i když několikrát moc nechybělo a mohlo být po studiu, některé zkoušky byly na hranici mých poměrně chabých duševních sil. Kombinace krásného oboru a kvalitní školy ve mně zanechala hlubokou stopu, díky níž na studia rád vzpomínám. Kdybych měl stroj času a mohl se vrátit do svých 18 let, určitě bych zvolil stejnou cestu a vydal se znovu na matfyz a na katedru meteorologie a ochrany prostředí, k níž mám takřka zamilovaný vztah. A nejen pro to, co všechno se tam člověk naučí. Rád se vidím například i s našimi učiteli, z nichž mnozí na katedře působí dodnes, jen k nim přibyli další mladí a výborní kolegové. Česká meteorologie je obor, ve kterém se, dá se říci, všichni mezi sebou znají, takže i na katedře vládla rodinná a přátelská atmosféra. V takovém prostředí, kde to studenta těší a baví, se samozřejmě studuje velmi příznivě a učení jde lépe, než v prostředí, kde by nás to nebavilo. Zkrátka, neváhal bych ani vteřinu se tam vrátit.
A zahraniční studium? Studovat zejména v anglofonním zahraničí je dnes velkým plusem současné doby. My jsme absolvovali v roce 1991, takže větší část studia připadla před rok 1990, kdy prakticky nebylo možné uvažovat o jednom nebo dvou semestrech někde na Západě. Příležitostně k nám přijel anglicky mluvící vědec na hostující přednášku, ale to jistě nenahradí dlouhodobý pobyt na nějaké zahraniční univerzitě. My jsme s angličtinou neměli takové problémy, měli jsme z ní praktika i zkoušku, ovšem necvičili jsme se třeba v přednášení v tomto jazyce. Sám jsem se v angličtině zdokonalil až později, ve svém zaměstnání leteckého meteorologa, když jsem briefoval posádky letadel, případně učil zahraniční studenty-piloty leteckou meteorologii. Náslech vědeckých přednášek v angličtině z dob studia mi ale chybí. Proto mohu jen doporučit současným studentům, aby určitě jezdili na zahraniční stáže, případně absolvovali podstatnou část studia na zahraniční škole. Kdybych studoval dnes, určitě bych tuto cestu volil.

Co se vám vybaví, když se někdo zeptá na váš „studentský život“?

Matfyzáci naštěstí nejsou vůbec takoví suchaři v brejličkách, kteří kudy chodí, tudy derivují. Pravda, několik takových mezi námi bylo, a byli to neskutečně chytří lidé, ale pozvat je na mejdan na kolejích prostě nešlo. Drtivá většina studentů však byla blíže normálu, jako vystřižených z legendárního filmu o básnících. Vysoké procento matfyzáků je například hudebně nadáno, takže na kolejích fungovala spousta různých folkových nebo jazzových kapel, které pořádaly koncerty, a byl to zpravidla dost dobrý kulturní zážitek. Sami jsme založili něco takového, objížděli jsme všelijaké Porty a další muzikantské soutěže – i když zrovna ta naše kapela nezaznamenala žádný úspěch, což nám nijak nevadilo v našem amatérském hudebním vyžití. S celým kruhem jsme pravidelně jezdívali na vodu, ať na lodích nebo na voru, a pořádně jsme se přitom vyřádili.
Vrcholem všeho ale bylo rozhodnutí natočit „celovečerní“ film, který jsme nazvali Matfyzák’s Story, to bylo tuším někdy v roce 1987. Měl jsem filmovou kameru na klasický film Super 8. Celý kruh se finančně složil, nakoupili jsme dost drahé kazety s tímto černobílým filmem, napsali scénář a natočili asi dvacetiminutový příběh pražského metaře, který na plakátu uviděl pozvánku ke studiu na matfyzu a skutečně tam odešel studovat. Během studia prožíval nejrůznější peripetie a neúspěchy, až nakonec ze školy utekl a zbláznil se. Do filmu jsme dokonce angažovali tehdejšího proděkana, obávaného profesora Kratochvíla. Udělali jsme slavnostní premiéru v posluchárně pro docentstvo, pak se film párkrát promítal na Beánii při vítání nových studentů a pak jsme už školu opustili a ztratil jsem přehled o tom, co se s filmem dělo dál. A jaké bylo moje překvapení po asi 15 letech, když jsem náhodně zjistil, že film si žije vlastním životem, stal se kultovní legendou a promítá se dodnes. Šly na mne mrákoty — jak to, že taková blbina neskončila v propadlišti dějin? V roce 2012 jsem byl pozván na oslavy 60. výročí MFF UK, kde v té souvislosti probíhala i soutěž studentských filmů a videí. Tam také promítli tenhle náš film, který je dnes už docela pořádným retrem. Zhlédl jsem ho po více než 20 letech a div neuronil nostalgickou slzu. Dostavilo se i několik dalších spolužáků, kteří si ve filmu zahráli, a tak se mohli současní studenti podívat, kam jsme za ta léta stihli zchátrat. Jsem toho názoru, že student má využívat svůj temperament mládí, užívat si barev života dřív, než bude vržen do víru běžných starostí, kdy musí nosit kravatu nebo bílý plášť a řešit problémy všehomíra. Aspoň my jsme vyváděli ledasjaké vylomeniny a svět se kvůli tomu nezhroutil.

Co byste vzkázal či poradil těm, kdo se chtějí hlásit na obor, který jste studoval vy, popřípadě uvažují o podobné profesionální dráze?

Každý obor má své kouzlo, nejinak je tomu s meteorologií. Kdo ji má jako opravdu velký koníček a chce se jí věnovat profesionálně, nechť přistoupí k jejímu studiu ať na Matematicko–fyzikální, anebo přírodovědecké fakultě některé z našich nebo zahraničních univerzit. Pět let studia uteče jako voda, člověk se o svém oboru dozví velké množství informací, pozná řadu zajímavých odborníků, no a pak nastoupí do práce, která je zkrátka půvabná.
Středoškolákům bych doporučil navštívit fakultu ve dni otevřených dveří, zajít na katedru a pohovořit s učiteli. Zájemci mohou přijít i k nám do Českého hydrometeorologického ústavu, kam po studiích zamíří většina absolventů, a seznámit se s tím, jak potom vypadá takové praktické uplatnění studenta. Kdo chce dělat vědu, má další možnosti například v Ústavu fyziky atmosféry nebo v Ústavu termomechaniky či v jiných vědeckých institucích, nakonec i v ČHMÚ máme nejen provozní, ale i vědecká pracoviště. Jedním z ožehavých problémů současnosti je otázka změn klimatu, což je docela výzvou pro ty, kteří „chtějí být u toho“ a posunout naše vědění o krůček dál. Meteorologie i klimatologie zaznamenává v posledních letech bouřlivý rozvoj, uplatnění je v těchto oborech skutečně pro každou chytrou hlavu.