Brazilci milují cizince

Jak ses k jedenáctimě­síčnímu pobytu v Brazílii dostala?

K pobytu jsem se dostala přes mezinárodní organizaci Rotary, konkrétně přes program Rotary Youth Exchange. K nám do školy přišel jejich zástupce a dělal nám o výměně mládeže přednášku. Já už jsem o možnosti vyjet do zahraničí přemýšlela dřív, protože moje sestřenice byla na rok v USA a já věděla, že to budu chtít taky zkusit. Díky přednášce ve škole jsem se ale definitivně rozhodla do toho jít. Rotary mi pomohlo zařídit všechny potřebné dokumenty. Jinak jsem platila padesát tisíc, z kterých se hradí i výlety s ostatními výměnnými studenty, a taky letenku.

A proč právě Brazílie? Mohla sis vybrat?

Mohla jsem si vybrat. A původně jsem chtěla jet do Kanady, ale pak jsem se zúčastnila prvního „orientation meetingu“, kde jsme zhlédli pár prezentací o zemích, kde byli ostatní výměnní studenti a já se zamilovala do Brazílie. Brazílie je prostě exotika, je to něco úplně jiného než Česká republika.

Musela jsi absolvovat nějaké výběrové řízení nebo testy?

Něco na způsob výběrového řízení bylo součástí celého procesu. Už si přesně nevzpomínám, šli jsme na pohovor asi k pěti lidem, zkoušeli nás z angličtiny, ptali se nás i na otázky například z historie České republiky… Ale nebylo to těžké.

Studuješ v portugalštině. Učila ses ji nějak intenzivně předtím, než jsi do Brazílie letěla?

Učila jsem se jen základní slovíčka a fráze, třeba jak poděkovat, jak poprosit, slovíčka týkající se jídla a oblečení. Když jsem do Brazílie přijela, nenašli pro mě školu, takže jsem vlastně tento týden šla do školy poprvé po měsíci a půl, co tu jsem. Jinak to tak ale vůbec nebývá. V Brazílii téměř nikdo anglicky nemluví, protože jejich hodiny angličtiny, respektive jejich hodiny celkově, jsou hodně volné. Hodinu angličtiny mají jen dvakrát týdně. Pokud prostě nechodíte na nějaké soukromé hodiny odpoledne po klasickém vyučování, moc se toho nenaučíte.

Jak jsi to tedy ze začátku zvládala, když jsi v jejich rodném jazyce uměla jen základy?

Ze začátku tu byl ještě můj výměnný brácha, který ale pak odletěl na Slovensko. S ním jsem těch prvních dvacet dní komunikovala anglicky a od té doby musím mluvit jen v portugalštině. Ale učila jsem se francouzsky a to mi pomohlo. Ne, že by si francouzština s portugalštinou byly tak podobné, ale základy společné mají, oba jazyky jsou přece jen z latiny.

Jak obtížné bylo se aklimatizovat – na nové prostředí, na jiné počasí?

Vzhledem k tomu, že je tu zima – a zima je tu teplejší než léto u nás, přechod byl v pohodě. Slunce tu svítí intenzivněji, to je poznat hned. Co se prostředí týká, aklimatizuju se doteď. Nemůžu si zvyknout na to, jak tu všichni mají pohodu, nikdo nikam nespěchá, když přijdu o hodinu později, tak se vlastně vůbec nic neděje. Líbí se mi, že se lidi chodí hodně často navštěvovat. Každý den někdo přijde, zeptá se, jak se mám a všichni jsou tu hrozně milí. Jediné mínus je, že v Brazílii není moc dobrá čokoládu a trošku mi ta česká chybí. Ale rodiče mi ji pošlou. (smích)

A co tvoje hostitelská rodina?

Moji výměnní rodiče jsou moc hodní. Můj druhý výměnný brácha je autista a neumí mluvit, občas je to tedy trochu složitější. Ale snažím se to zvládat, ač jsem se nikdy předtím s autistou nesetkala. Než jsem do Brazílie přijela, komunikovala jsem prakticky jen s tím bráchou, který je teď na Slovensku, protože jsem portugalsky neuměla.

Přiletěla jsi v srpnu a teď je téměř konec září. Jak bys ty dva měsíce svého pobytu popsala, zhodnotila…?

Vzhledem k tomu, že jsem skoro nechodila do školy a začala jsem až tento týden, byla to pohodička. Vstávala jsem v deset hodin… Stihla jsem už navštívit Sao Paulo, což je nejbližší větší město. Byla jsem tam už třikrát a je to dost špinavé město, spousta bezdomovců na ulicích, jsou tam vidět velké sociální rozdíly. Na druhou stranu mám hrozně ráda místní lidi, jsou takoví radostní, berou všechno lehce. A třeba ve škole studenti učitele neoslovují tak jako u nás, ale říkají jim „teto“ nebo „strejdo“. Celkově je tu ta atmosféra uvolněnější.

A jak jsi zvládla první týden ve škole?

Na hodinách jsem se pokoušela dělat si zápisky. Druhá strana té uvolněné atmosféry ve škole je, že studenti moc nedávají pozor. Já se snažím pozor dávat, protože docela rozumím. Například dneska při zeměpisu, když se bavili o Číně, jsem rozuměla, že můžou mít maximálně dvě děti. Když už ta fakta tak nějak znám, dám si je do souvislostí. Mě škola moc baví, konečně po měsíci a půl mám co dělat a navíc jsou na mě všichni moc hodní a pomáhají mi. A sranda je, když se se mnou snaží bavit anglicky. Mám totiž pocit, že jim líp rozumím, když mluví portugalsky.

Máš nějakou kuriózní příhodu, způsobenou například jazykovou bariérou nebo tím, jak tě spolužáci berou jako cizinku?

V Brazílii je to se školstvím úplně jinak než v Čechách. Státní školy tu nejsou moc kvalitní, a když chce člověk dobrou školu, musí za ni platit. Stalo se to první den ve státní škole, šla jsem se tam podívat už v srpnu. Bylo to způsobené tím, že jsem blondýna s modrýma očima, což v Brazílii není moc obvyklé. V Česku blondýna nejsem, tam jsem světlá zrzka, ale tady jo. (smích) Jakmile jsem se objevila ve škole, utvořil se kolem mě hluk – to nebyl hlouček, to byl hluk – studenti stáli všude, fotili si mě, křičeli a snažili se se mnou komunikovat anglicky. Bylo to celkem šílené, netušila jsem, co mám dělat. Všichni tady o mě vědí, protože žiju v malém městě. Zažívám víceméně pocit celebrity, byla jsem v novinách, pozval si mě starosta, jeden politik mi nabídl práci…

A nechceš tam rovnou zůstat, když už bys tam měla i práci?

Ne, nechci. (smích) Tím, že jsem sem jela, jsem zjistila, jak je Česká republika hezká a jak moc mi chybí. Předtím jsem si to nějak neuvědomovala. Když jsem lidem tady ukázala fotky z Česka, byli úplně nadšení, kolik u nás máme kostelů, hradů, zámků… Pro ně je to něco úžasného a já si toho díky tomu mnohem víc vážím.

Pravděpodobně už i za necelé dva měsíce cítíš, že tě tenhle rok obohatí. Jsi ráda, že jsi do toho šla?

Je zajímavá zkušenost, začít život úplně od začátku. Přijela jsem sem, téměř nic jsem neuměla říct, jsou tu lidi, které jsi v životě neviděla. Ale po tom měsíci a půl už tu mám zázemí, mám kamarády… Už prostě někam patřím. A myslím, že tímhle rokem člověk prostě tak nějak dospěje.

Foto: archiv Dorotey Meisnerové