Nacisty inspirovaly britské školy. Chtěli podle nich učit nové vůdce

Druhá světová válka skončila před více než 70 lety. Jako největší konflikt v dějinách lidstva ale stále zůstává v centru zájmů vědců a odborníků. Jedním z nejnovějších poznatků o druhé světové válce je ten, že elitní německé školy, které měly za úkol vycvičit budoucí vůdce třetí říše, použily jako svůj vzor britské soukromé školy typu Eton a Harrow. Zjištění představila historička Helen Rocheová, která vytvořila první obsáhlou studii elitních nacistických škol známých pod souhrnným jménem Napola.

Rocheová ve svém výzkumu vycházela z materiálů získaných v 80 archivech v šesti různých zemích i ze svědectví více než stovky bývalých žáků. Podařilo se jí zjistit, že nacisté důkladně studovali britský školní systém, který podle nich dokázal formovat lidskou osobnost.

Během let 1934 až 1939 spolu německé a britské školy dokonce spolupracovaly a studenti z nejprestižnějších britských škol jezdili do Německa na studijní pobyt. Nacisté tak chtěli o britském školství zjistit co nejvíc a vytvořit na jeho základě nadřazený model výuky a výchovy studentů. Zatímco britské soukromé školy po staletí vzdělávaly vládce britského impéria, dle slov Rocheové si nacisté představovali, že „školy patřící do Napoly by vycvičily vládce tisíc let trvající Říše.“

První tři školy spadající do Napoly vznikly v roce 1933. Měly být dárkem pro vůdce nacistické říše Adolfa Hitlera, který mu věnoval pruský ministr kultury Bernhard Rust. Koncem války již těchto škol existovalo čtyřicet, včetně čtyř škol pro dívky. Výzkum Rocheové odhalil, že tyto školy byly mnohem efektivnější v politické indoktrinaci mládeže než například nechvalně proslulé seskupení Hitlerjugend. Důvodem bylo to, že studenti školy navštěvovali již od útlého věku a během studia byli odděleni od zbytku světa.

Studovat na podobné škole nebylo přitom vůbec jednoduché. Jeden ze svědků, z jehož výpovědi Rocheová vycházela, popsal například režim na škole Rügen v Putbusu. Běžným cvičením během přijímacích zkoušek na školu bylo desetileté neplavce přimět skočit z prkna ve výšce tří metrů do Baltského moře. „My starší studenti jsme je vylovili. Nikdo nesměl zaváhat! Plavci pak museli vyskočit z okna třetího patra do deky. Každý, kdo zaváhal, mohl jít rovnou domů,“ popsal režim na škole bývalý žák.

Zarážející je podle Rocheové mimo jiné i míra spolupráce mezi britskými a německými školami. Během let 1935 až 1938 se například německá škola Oranienstein zapojila do výměny studentů a spolupracovala s britskými školami Westminster, St Paul’s, Tonbridge, Dauntsey a Bingley. Škola také pořádala sportovní turnaje se školami Eton, Harrow, Westminster, Winchester, Shrewsbury, Bradfield a Bryanston.

„Výsledkem programu mělo být to, aby se studenti a zaměstnanci německých škol naučili, jak dosahují výsledků v Anglii, a poté použili tyto vědomosti k vylepšení vlastních vzdělávacích technik,“ popsala Rocheová, která se výzkumu německých škol Napola věnovala více než deset let. August Heissmeyer, inspektor pro školy Napola, často hovořil o britském systému soukromých škol jako o vynikající ukázce vzdělání formujícího osobnost, což byl nejvyšší cíl Napoly.

Heissmeyer věřil, že „po podobných výletech mladý muž uvidí Německo novýma očima; vrátí se s bohatými zkušenostmi; dojde k rozšíření jeho obzorů… odhalí slabé stránky své domoviny, které pomůže napravit. Naučí se svou zemi více milovat.“. Dle Rocheové Heissmeyer také spatřoval převážně nezávislou roli ředitele britské soukromé školy jako ztělesnění „principu Vůdce.“ Studenty z Napoly, kteří se do studijních a kulturních výměn zapojili, pak nacisté chápali jako „kulturní velvyslance nového Německa.“

Rocheová uvedla, že na mnoho britských studentů a ředitelů škol zapůsobilo, co v Německu viděli, ačkoliv jejich postoj se změnil, jakmile došlo ke zhoršení vztahů obou zemí a vypuknutí války. „Brity zcela nepřesvědčily cíle a ideály třetí říše, ale přesto byli ochotní svým německým protějškům věřit až do chvíle, dokud jejich agrese nedosáhla osudného vyvrcholení,“ uzavírá Rocheová.

Zdroj: The Guardian