Na rozpaky není kdy, hudba plyne v čase, myslí si mladý sbormistr

Jakou školu jste studoval, a v kterém roce?

Studoval jsem v letech 1997 – 2002 na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity obor Hudební výchova/Sbormis­trovství, učitelství pro III. stupeň SŠ.

Co vás na oboru lákalo a kolik studentů bylo ve vašem ročníku?

Důvodů, proč studovat tento obor, bylo poměrně dost. Na střední škole jsem dost sportoval, dokonce mám z tělesné výchovy maturitu, ale zdravý rozum usoudil, že bych v padesáti letech nemusel udělat kotoul a byl bych svým studentům pro smích. Do pěveckého sboru jsem chodil již od dětských let. Snad zážitky, hezké pocity z muziky apod. byly ty rozhodující při konečném rozhodnutí. Sborové umění je ve své podstatě velké dobrodružství. Nikdy nevíte, jak dopadne, ale přesto se snažíte udělat maximum pro dobrý výsledek. Má to ovšem i své stinné stránky. Jste neustále na někom závislí. To všechno ovšem předčí pocity z dobře vykonané práce, při potlesku vašich posluchačů, či radosti sboristů. V ročníku jsme byli tři. Ale toto číslo nebylo ve všech ročnících stejné.

Jaké předměty musí budoucí sbormistr zvládnout? Vzpomenete si na předmět, který byl pro Vás „noční můrou“, nebo naopak, který jste měl na škole nejraději?

Každý předmět je ve své podstatě důležitý. Sbormistr by měl mít doopravdy velký přehled a to nejen v hudbě. Obecnější přehled se také hodí. Vzpomenout si na předmět, který jsem zrovna nemiloval, určitě nebude tak těžké. Snad největší hrůzu jsem měl ze hry na klavír. Nebylo to ovšem špatným vyučujícím, to rozhodně ne! Spíše mou leností ke cvičení. Paradoxně pak patřil k těm nejzajímavějším ve vyšších ročnících. „Kumštýřským“ přínosem, ale i obohacujícím zážitkem z dějin umění a celkového kulturního rozhledu, byla komorní hra u Reného Adámka. Nesmím opomenout hodiny dirigování u Lumíra Pivovarského. Byla to osobnost, na kterou bude člověk vzpomínat celý život. Člověk, který nejenom schopnostmi, ale celkovým „člověčenstvím“ předčil vše, co jsem doposud znal. Dále pak hodiny sólového zpěvu u Josefa Fryčáka, dějin hudby Jiřího Mazurka, intonace a sluchové harmonie Luďka Zenkla, dějin sborového umění Jana Spisara a tak dál. Výčet osobností by byl doopravdy velký.

Myslíte, že studium bylo užitečné, resp. dokázal byste říci, kolik z předmětů, které jste absolvoval, bylo skutečně „k něčemu“ a kolik z nich jste v praxi nikdy nevyužil?

Jak jsem již uvedl, všechny předměty mi něco daly. Samozřejmě něco užíváte častěji a něco jen občas. Kdybych se měl ovšem doopravdy hluboce zamyslet, nevyužil jsem nikdy znalost tvoření kontrapunktu. Přesto všechno vím, kde ve své knihovně hledat a na koho se případně obrátit.

Obecně platí, že muži jsou na pedagogických školách spíše výjimky. Jak jste byl na tom Vy? Měl jste i spolužáky, nebo jste byl jediný muž v ročníku? „Hýčkaly“ si Vás spolužačky, využil jste toho někdy?

Tento obor není jen doménou žen. Možná právě naopak. V pěti ročních nás byla přibližně třetina mužů a zbytek žen. Muži mají přeci jenom blíže dotahovat věci do finálních podob, a tak ve větších a zavedenějších sborech naleznete častěji muže. To ovšem nevylučuje, že ženy nebývají výborné sbormistryně. Jen mají svůj profesní život těžší o životní roli mateřství. Snad jsem se teď nikoho z ženského pohlaví nedotkl. Na velké „hýčkání“ nezbývalo moc času. Bývali jsme hodně vytěžování ve svých sborech a zaměstnáních. Ale vztahy bývaly vždy přátelské.

Měli jste i povinné praxe? Kde jste si praxi „odbyl“?

Museli jsme každým rokem absolvovat praxi v různých sborech – dětský, ženský, smíšený a mužský. Ovšem největším zážitkem byl pro mne mužský pěvecký sbor Vítkovice. Tam jsem také pokračoval další rok po boku Lumíra Pivovarského. Škoda, že školní povinnosti společně s dětským sborem Formánek, znemožnili mé další působení v tomto skvělém uskupení.

Vzpomenete si na to, jaké jste měl pocity, když jste si poprvé stoupl před sbor jako sbormistr?

Hrozné! Pocit nejistoty a studu. Ale nemáte moc času nad tím přemýšlet. Hudba plyne v čase.

Bylo těžké sehnat po škole práci, nebo jste už měl práci smluvenou?

Práci jsem měl již od prvního ročníku vysoké školy. Byl jsem zaměstnán jako učitel hudební výchovy a sbormistr na Základní škole F. Formana v Ostravě – Dubině. Zde jsem také založil dětský pěvecký sbor Formánek. Po absolvování jsem měl zajištěnou práci na Střední pedagogické škole v Krnově. Můj sen se tedy vyplnil a já se vrátil na svou školu, kde jsem maturoval. Všichni vědí, že právě sborový zpěv na těchto školách dosahuje těch nejvyšších kvalit. Takže jsem i já nastoupil na post sbormistra a středoškolského učitele a založil dívčí pěvecký sbor Ars voce, se kterým sklízím úspěchy nejen doma, ale i v zahraničí. Sborový zpěv zde tedy nadále pokračuje a já se zapisuji do kroniky mezi takové osobnosti jako Lumír Pivovarský, Richard Hrček a Jiří Slovík.

Při vaši práci často není nouze o horké chvilky, vzpomenete si na nějakou?

Těch zážitků je neskutečně mnoho. Zvláště když působíte na dívčí škole. Strávil bych tady asi hodiny popisováním různých zážitků. Rozhodně vím jedno – byly, jsou a budou. (smích)

To jste mě trochu zklamal, čekala jsem, že mi povíte hezkou historku, jak mladý muž stojí před třídou plnou mladých dívek.

Určitě si dovedete představit rozpaky nás mužů, před třídou plnou mladých slečen. Ženy obecně vědí jak na nás muže. Jak nás uvézt do rozpaků a změnit jinak pobledlý obličej v krásně červenou barvu. A to od různých slovních hříček až po situace, o kterých se doopravdy „hloupě“ píše. Zvláště pro mladého kantora jsou to chvíle, kdy by se nejraději neviděl.

Co byste poradil studentům, kteří uvažují, zda jít na tento obor? Běžte se proběhnout, zajděte na pivo a pak se dvakrát poraďte se svým psychologem (smích). Teď vážně. Je to doopravdy krásný obor. Zažijete mnoho zážitků, budete přinášet radost nejen sobě, ale i lidem ve vašem okolí, posluchačům. Ale je bohužel doba, kdy jsou společností neseny jiné hodnoty než vzdělanost a kultura. Vidinu lepších časů také nevidím. Co na to tedy více říci? Já rozhodně nelituji, ale v dalším životě bych asi vybíral jinak.